Mezinárodní a evropské dokumenty k RJ

Pro podporu rozvoje restorativní justice na úrovni jednotlivých států jsou důležité mezinárodní a evropské (právní) dokumenty, které její rozvoj podporují a sjednocují. Přinášíme přehled hlavních restorativních prvků těchto dokumentů.


OSN

Rezoluce Hospodářské a sociální rady č. 1999/26, o rozvoji a implementaci mediace a restorativní justice v trestních věcech 

V této rezoluci rada vyzvala Komisi pro prevenci kriminality a trestní spravedlnost o zvážení vhodnosti formulace standardů Spojených národů v oblasti zprostředkování a restorativní justice.

Rezoluce Hospodářské a sociální rady č. 2000/14, nazvaná „Základní principy užití restorativních programů v trestních záležitostech“

Rada žádala generálního tajemníka, aby zjistil názory členských států a relevantních mezivládních a nevládních organizací, jakož i institucí zapojených do sítě programů OSN pro prevenci kriminality a trestní soudnictví, na vhodnost a způsoby stanovení obecných principů užití programů restorativní justice v trestních záležitostech, včetně prospěšnosti vyvinutí nového nástroje za tímto účelem.

Rezoluce Hospodářské a sociální rady č. 2002/12, o základní principech užití restorativní justice v trestních věcech

Rezoluce vyzývá jednotlivé členské státy k zapojení restorativních praktik a programů do jejich národních trestněprávních politik. 

  • Článek I. vymezuje základní pojmy, např. poskytuje definici pojmu restorativní progres, restorativní proces, restorativní výsledek, strany či facilitátor.
  • Článek II. stanovuje užití restorativních programů, především pak, že restorativní programy by měly být dostupné v každé fázi trestního řízení a v případě, že to není možné, mají orgány činné v trestním řízení podporovat pachatele v přijetí jeho zodpovědnosti za trestný čin tak, aby to přispívalo k nápravě jeho vztahu k oběti, komunitě a napomáhalo jeho reintegraci do společnosti.
  • Článek III. stanovuje působení restorativních programů, vyzývá členské státy, aby zvážily stanovení pravidel a norem kde to bude nutné, zároveň však stanovuje základní principy, které musí pravidla a normy respektovat. 
  • Článek IV. představuje výzvu a doporučení členským státům na pokračující vývoj programů restorativní justice.
  • V posledním, tedy čl. V. je vymezena limitace působnosti principů, konkrétně, že principy v ničem nezasahují do jakýchkoliv práv pachatele nebo oběti stanovených vnitrostátním nebo aplikovatelným mezinárodním právem.

Publikace Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu Handbook on Restorative Justice Programmes

Tato publikace není právním dokumentem, ale pro celosvětový rozvoj restorativní justice a pro podporu tohoto tématu má zásadní význam. 

Přináší na mezinárodní pole první definici restorativní justice, dále definici základních principů restorativní justice. Rovněž obsahuje informace o praxích a programech jednotlivých států, nabízí doporučení a vytyčuje cíle a mantinely, v jakých by restorativní programy měly být realizovány. 

Rezoluce Hospodářské a sociální rady č. 2016/17, o restorativní justici v trestních věcech 

Předmětem rezoluce již není objasnění jednotlivých pojmů restorativní justice a jejího významu. Poslaní rezoluce je vyzvat jednotlivé orgány OSN k aktivitám, které mají za cíl podpořit rozvoj restorativní justice. 

Rovněž vyzývá členské státy nejen k přijetí potřebných opatření k začlenění restorativních programů do trestního řízení, nýbrž i k tomu, aby členské státy i mezi sebou navázaly potřebnou spolupráci v oblasti výzkumu, vzdělávání apod.

Smyslem je tedy podpořit jak jednotlivé orgány uvnitř OSN, tak členské státy k potřebným aktivitám, jež povedou k restorativním proměnám trestněprávních systémů.

Rezoluce Komise pro prevenci kriminality a trestní spravedlnost č. 27/6 z roku 2018, o restorativní justici

Mezi hlavní účel je třeba řadit uložení povinnosti Úřadu pro drogy a kriminalitu k revizím a vypracování nového znění publikace Handbook on Restorative Programmes. 

Publikace Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu Handbook on Restorative Justice Programmes Second Edition

Druhé vydání bylo vyvinuto, aby přezkoumalo použití a uplatňování základních principů používání programů restorativní justice v trestních věcech a také aby zohlednilo nový vývoj a inovativní přístupy v oblasti restorativní justice. 

Handbook byl vyvinut na podporu zemí při reformě trestního soudnictví ve světle restorativní justice, klade si za cíl poskytnout přehled pojmů, hodnot a principů restorativní justice a rovněž poskytnout praktické pokyny k fungování restorativních programů. Handbook je navržen tak, aby ho mohli využívat všichni aktéři v systému trestního soudnictví včetně zákonodárců. Hlavním cílem je tedy poskytnout přehledným způsobem programy restorativní justice a osvědčených postupů při jejich navrhování a implementace. 

Příručka je rozdělena do osmi kapitol:

  1. kapitola obsahuje jednoduchý úvod do restorativní justice, stanovuje základní principy, cíle, výhody a dále je definována restorativní justice pro účely Handbooku.
  2. kapitola uvádí základní principy OSN pro využívání restorativních programů v trestních věcech a další relevantní mezinárodní standarty týkající se používání restorativní justice v konkrétních kontextech. Rovněž nabízí příklady pokynů, které byly zavedeny za účelem vývoje a fungování restorativních programů. 
  3. kapitola poskytuje přehled základních typů programů restorativní justice, včetně mediace oběti s pachatelem trestného činu, skupinových konferencí, kruhových konferencí apod. Věnuje se vztahu mezi restorativní justicí a obvykle fungujícím systémem trestní spravedlnosti a odkazuje na uplatňování restorativní justice. 
  4. kapitola vysvětluje, jak lze restorativní justici provádět nejen jako alternativu, ale také jako doplněk k procesu trestního soudnictví v každé fázi procesu trestního řízení: ve fázi před zahájením soudního řízení jako odklon, ve fázi soudního rozhodování a odsouzení, u trestu odnětí svobody při zvažování alternativ či doplňcích k tomuto trestu, během výkonu trestu odnětí svobody nebo při podmínečného propuštění z věznice, procesu reintegrace pachatele
  5. kapitola se týká některých získaných poznatků o hlavních faktorech odpovědných za úspěšné fungování programů restorativní justice. Klíčem je bezpečné a smysluplné zapojení obětí a dalších účastníků, doporučení vhodných programů a zvyšování povědomí o restorativních možnostech, přiměřená příprava účastníků, usnadnění procesu, účinná podpora programu a pozitivní zapojení komunity. 
  6. kapitola zavádí otázku uplatňování restorativní justice na závažné trestné činy. Diskutuje o tom, jak řešit obavy týkající se uplatňování restorativní justice na případy týkající se závažných trestných činů, včetně obav o bezpečnost a dobré životní podmínky obětí. Rovněž kapitola hodnotí uplatňování restorativních přístupů na specifické typy zločinů, jako je domácí násilí, násilí na dětech, sexuální zločiny a zločiny z nenávisti. 
  7. kapitola navrhuje strategický přístup k zavádění programů restorativní justice. Zkoumá rozhodné aspekty provádění restorativních programů, včetně řešení potřeby právních předpisů, vedení, definování organizace a struktury programů, zajištění podpory ze strany organizací trestního soudnictví, pečlivé sledování a plánování procesu implementace.
  8. kapitola zdůrazňuje potřebu dohledu nad programem, jeho sledování a hodnocení. Zabývá se významem hodnocení programů, měřením jejich dopadů a šíření informací o osvědčených postupech. 

Rada Evropy

Doporučení Rady Evropy o užití mediace v trestních věcech

Doporučení výslovně neobsahuje pojem restorativní justicevýhradně se orientuje na podporu užití mediace v trestním řízení, nicméně vztah tohoto doporučení a restorativního konceptu je evidentní. 

Po vymezení, definici mediace a zdůraznění jejího význam pro trestní řízení Doporučení klade důraz na naplnění potřeb oběti i pachatele. V tomto smyslu je v rámci úvodních ustanovení doporučení zdůrazňováno, že oběti mají mít v trestním řízení silnější hlas, který jim umožní aktivně řešit následky viktimizace, komunikovat s pachatelem, získat od něj omluvu a náhradu za způsobenou škodu. Stejně doporučení upozorňuje na to, že je třeba pachatele účinně podpořit v tom, aby přijal opravdovou odpovědnost za své jednání a snažil se aktivně odčinit jeho negativní následky. Takový přístup dle doporučení pomůže pachateli v jeho reintegračním a rehabilitačním procesu. V tomto ohledu je tedy zřejmé, že doporučení plně vychází z restorativního pojetí.

Doporučení především nastavuje základní parametry pro řádné, bezpečné a účinné zapojení mediace do trestního řízení, především je třeba poukázat na požadavek dobrovolnosti, důvěrnosti (mlčenlivosti), dostupnosti mediace v každé fázi trestního řízení a zajištění funkčního postavení a dostatečné autonomie v celém trestním procesu (čl. II.).

Následně, aby mohly být naplněny požadavky stanovené v čl. II. Doporučení vyzývá státy k přijetí legislativních opatření (čl. III.), funkční provázanosti s trestním řízení (čl. IV.) a vytvoření potřebných záruk a standardů, aby účast na mediaci byla pro její účastníky bezpečným procesem (čl. V.). Státy jsou závěrem vyzvány k tomu, aby podporovaly další rozvoj mediace, a to jak praxi, tak teorii a potřebný výzkum (čl. VI.).

V kontextu úvodních ustanovení Doporučení však mediace není podporovaným nástrojem bez dalšího konceptu, ale je zdůrazňováno její zasazení do myšlenek, principů a cílů restorativního pohledu na řešení následků trestné činnosti, což má pro budoucí vývoj restorativní justice nezpochybnitelný význam, byť samozřejmě limitován faktickou vynutitelností tohoto právního dokumentu.

Doporučení Rady Evropy o využití restorativní justice v trestních věcech

Doporučení bylo přijato roku 2018, konkrétně jde o Doporučení Výboru ministrů CM/Rec (2018)8, o restorativní justici v trestních věcech. 

Doporučení cílí k rozvoji restorativní justice a jejího zapojení do trestněprávní oblasti.

Hlavní přínos Doporučení oproti do té doby vzniklým evropským dokumentům spočívá v tom, že opouští ztotožňování restorativní justice s jejími hlavními nástroji, kterými jsou restorativní programy, ale definuje i základní restorativní principy, které by v duchu posilování restorativních přístupů měly být do trestněprávní oblasti začleňovány. 

Ve čl. 2. bod 3. nalezneme definici restorativní justice, konkrétně Doporučení restorativní justici definuje jakojakýkoliv proces, který umožňuje těm, kteří byli poškozeni trestným činem a těm, kteří za tuto újmu zodpovídají, aby se v případě dobrovolného souhlasu aktivně zúčastnili vyřešení záležitostí vzniklých v důsledku trestného činu, za pomoci školené a nestranné třetí strany (zprostředkovatele)“.

V navazující bodě 4. čl. II. pak Doporučení říká, že restorativní přístup je takový, který má formu dialogu (přímého či nepřímého) mezi obětí a pachatelem ve vhodných případech zahrnuje i další osoby přímo či nepřímo zasažené trestným činem.

Na toto ustanovení však navazuje ustanovení v bodu 8. čl. II., jehož podstatou je, že „postupy, které nevyužívají dialog mezi oběťmi a pachateli, lze i tak navrhnout a realizovat ať způsobem, který je v úzkém souladu se základními principy restorativní justice“ s tím, že tyto přístupy se neomezují na aplikaci těchto principů v rámci trestního řízení, ale mají být zapojeny do oblasti trestní justice v jejím širokém pojetí. Doporučení tak vyzývá členské státy ke změně pohledu a předefinování hodnot, které klasickému trestnímu řízení dominují.

Mezi základní principy dané Doporučení řadí tyto:

  • princip participace účastníka (čl. III. bod 13.)
  • princip nápravy újmy (čl. III. bod 13.).

Vedle základních principů uvádí Doporučení ve svém čl. II. bodu 14. další principy jako:

  • dobrovolnost,
  • podporující a zdvořilý dialog,
  • spravedlivá péče o potřeby a zájmy všech zúčastněných,
  • procedurální rovnost,
  • kolektivní a na konsenzu založená dohoda,
  • zaměření se na odškodnění a reintegraci,
  • dosažení vzájemného pochopení,
  • vyhnutí se dominanci. 

Doporučení se tedy snaží v duchu restorativního přístupu podpořit hlubší změny trestní justice, které povedou nejen k začleňování restorativních programů do trestního řízení v jakékoliv jeho fázi (čl. II. bod 6.), ale promění hodnotové nastavení celého systému.

Dále vyzývá členské státy k vytvoření potřebných standardů, procesních záruk a právního rámce pro poskytování služeb restorativní justice (čl. IV.), k vytvoření funkčního vztahu prostupnosti mezi těmito službami s trestním řízením (čl. V.) a poskytnutí záruk pro fungování těchto služeb tak, aby pro jejich účastníky bylo bezpečným prostředím (čl. VI.). 

Hlavní přínos tak lze spatřovat v tom, že se do trestněprávních systému snaží vnést jiný úhel pohledu, tento úhel pohledu vyzývá státy k tomu, aby při řešení následků trestné činnosti hledaly taková řešení, která budou podporovat participaci účastníků a hledání jejich vlastních řešení dané věci, zejména s ohledem na to, jak nahradit způsobenou újmu a v duchu snah o vyhnutí se principu strohé dominance (soudní) moci vytvoří bezpečný prostor k tomu, aby taková řešení byla součástí procesu nalézání spravedlnosti v trestních věcech. 


Evropská Unie

Směrnice EU na ochranu obětí trestného činu

Zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu oběti trestného činu a nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV.

:

… zajistit, aby se obětem trestného činu dostalo vhodných informací, podpory a ochrany a mohly se účastnit trestního řízení…

Směrnice přichází s poměrně komplexní úpravou, která do oblasti ochrany oběti začleňuje i požadavky na zapojení služeb restorativní justice do trestního řízení. Ostatně Směrnice svůj účel definuje v čl. 1, konkrétně jejím smyslem je „zajistit, aby se obětem trestného činu dostalo vhodných informací, podpory a ochrany a mohly se účastnit trestního řízení“. V takto nastaveném trendu se po obsahové stránce dostává významné pozornosti i restorativní justici a jejím programům. Směrnice zdůrazňuje individuální rovinu trestněprávní věci, bod 9. stanoví, že „trestný čin je škodlivý pro společnost a zároveň představuje poručení individuálních práv oběti“.

V čl. 2 odst. 1 písm. d) Směrnice předkládá vlastní definici restorativní justice, a to jako „postup, který oběti a pachateli s jejich dobrovolným souhlasem umožňuje aktivní účast při řešení záležitostí vyplývajících z trestného činu za pomoci neutrální trestí strany“. Směrnice tak v podstatě ztotožňuje restorativní koncept s restorativními programy, kloní se k puristickému pojetí, které akcentuje procesní stránku věci a nepřipouští jiné restorativní způsoby řešení daného případu. 

Směrnice nahrazuje Rámcové rozhodnutí Rady, ze dne 15. března 2001, o postavení oběti v trestním řízení. U Směrnice je však vidět patrný posun, když služby restorativní justice řadí nejen mezi nástroje na ochranu oběti, ale stanovuje i jasná pravidla a požadavky, jak mají být tyto služby poskytovány, a to zejména v čl. 12. Ten stanoví, že služby restorativní justice:

  • mohou být užity pouze, pokud jsou ve prospěch oběti;
  • k jejich užití je dán svobodný a informovaný souhlas, kterému předchází poskytnutí dostatečných informací o průběhu restorativního programu a podmínek jeho užití;
  • pachatel uznal základní skutkové okolnosti případu, přičemž
  • každý dohoda, která je výsledkem daného restorativního programu musí být uzavřena dobrovolně a může být zohledněna v dalším trestním řízení;
  • a současně jsou poskytnuty záruky důvěrnosti/mlčenlivosti na obsah hovorů vedených v rámci těchto programů, nestanoví-li vnitrostátní předpisy s ohledem na nadřazený veřejný zájem jinak.

Vedle těchto obsahových podmínek a záruk za zprostředkování kvalitních restorativních služeb jsou členské státy dle odst. 2 ustanovení zavázány usnadnit ve vhodných případech zapojování restorativních programů do trestního řízenípro takové zapojení vytvořit systém jasných podmínek a pravidel. Takto vágní ustanovení, zejména část, že členské státy mohou vyhradit využití služeb restorativní justice jen pro určité „vhodné“ případy, zeslabuje restorativní potenciál Směrnice. Rovněž Směrnice nechává na volbě členských států způsob, jakým budou restorativní programy do trestního řízení „zapojeny“. Na uvážení členských států je i volba toho, kdo bude poskytovatelem služeb restorativní justice, zda budou poskytovány státními orgány/institucemi, neziskovými organizacemi či dobrovolníky. 

Za služby restorativní justice bod 46. úvodních ustanovení Směrnice označuje klasické restorativní programy, a to mediaci, rodinné skupinové konference a kruhy. Současně je kladen velký důraz na vytvoření záruk, které zprostředkování těchto programů mají doprovázet tak, aby oběť ochránily před sekundární viktimizací a prohloubení trestným činem způsobené újmy.

Směrnice tak ve výsledku říká, že restorativní přístupy jsou z pohledu ochrany práv oběti v trestním řízení podporovány a členské státy jsou motivovány k rozvinutí restorativní praxi, nicméně pro jaké trestní věci členské státy užití služeb restorativní justice vyhradí a jakou procesní formou budou výsledky restorativních programů do trestního řízení zapojeny, nechává na volbě členských států. Pokud však restorativní programy jsou součástí trestněprávního systému jako celku, tj. i když jsou poskytovány pouze paralelně s trestním řízením, mají členské státy povinnost zajistit, aby tyto služby měly dostatečnou kvalitu a byly zajištěny základní požadavky na dobrovolnost, mlčenlivost a dostatečnou informovanost obětí o možnostech, přínosech a rizicích restorativního programu. 

Strategie EU v oblasti práv oběti (pro rok 2020 – 2025) 

Evropská komise představila dne 24. června 2020 svou vůbec první strategii EU v oblasti práv obětí.

Hlavním cílem Strategie je zajistit, aby se všechny oběti trestných činů, bez ohledu na to, kde v EU nebo za jakých okolností k trestnému činu došlo, mohly plně spolehnout na svá práva. Za tímto účelem nastiňuje opatření, která budou provádět Evropská komise, členské státy a společnost. 

Strategie je zaměřena na dva cíle:

  • zmocnění obětí trestných činů = dát obětem lepší možnost trestné činy oznamovat, požadovat náhradu škody a v konečném důsledku se z trestného činu zotavit a
  • spolupráci na právech oběti = zapojit do práce na právech oběti všechny příslušné aktéry.

Strategie představuje pět klíčových priorit:

  1. Účinná komunikace s oběťmi a zajištění bezpečné prostředí pro oběti při oznamování trestné činnosti
    Příliš často se totiž stává, že oběti neznají svá práce nebo že se bojí nahlásit trestný čin, protože mají strach z pachatele či negativních důsledků. Proto byla zahájena kampaň ke zvýšení povědomí o právech oběti.
  2. Zlepšení podpory a ochrany nejzranitelnějších obětí
    Přestože všechny oběti jsou zranitelné, některé více: např. děti, starší osoby, oběti domácího násilí, oběti terorismu, oběti trestných činů motivovaných rasovou nenávistí apod., a proto by členské státy měly zřídit specializované podpůrné služby pro tyto oběti. 
  3. Usnadnění přístupu obětí k odškodnění
    V mnoha státech je přístup k odškodnění obtížný, v rámci strategie Komise bude monitorovat a posuzovat právní předpisy EU týkající se odškodnění.
  4. Prohloubení spolupráce a koordinace mezi všemi příslušnými subjekty (aktéry zabývajícími se právy obětí)
    V rámci zajištění přístupu k právům obětí na úrovni EU zřídí Komise platformu pro práva obětí, která propojí všechny příslušné aktéry, na vnitrostátní úrovni by členské státy měly připravit strategie pro práva obětí. 
  5. Posílení mezinárodního aspektu práv obětí
    Závazek EU prosazovat, chránit a naplňovat lidská práva na celém světě. EU a její členské státy budou nadále spolupracovat s OSN a Radou Evropy, prosazovat práva obětí z EU v partnerských zemích a vyměňovat si postupy. 

Strategie klade důraz na to, aby členské státy zajistily vysokou kvalitu standardů při poskytování restorativních programů a zajišťovaly výuku odpovědných osob, neboť právě výhody služeb závisí na dostupnosti a kvalitě. Rovněž by státy měly stanovit národní strategie práv obětí, které zajistí koordinovaný a rovný přístup k právům obětí. 

Potřeba vytvořit strategii vznikla především v důsledku skutečnosti, že dle statistik vyplynulo, že jen přibližně třetina žen, které byly fyzicky napadeny či sexuálně zneužity se obrátily na příslušné orgány, dále omezení volného pohybu osob během pandemie COVID-19 vedlo k nárůstu domácího násilí, pohlavního zneužívání dětí, kyberkriminalitě a trestným činům motivovaných rasovou nebo xenofobní nenávistí, a přestože EU disponuje v této oblasti příslušnými předpisy, stále není plně využíván jejich potenciál. Důvody jsou spatřovány zejména v neúplném provedení a/nebo nesprávném provádění předpisů EU ve vnitrostátních právních řádech. 

Podstatné poslání Strategie však je, že Komise bude i nadále posuzovat dostupné nástroje EU a jejich případné nedostatky a v případě potřeby předloží do roku 2022 legislativní návrhy na rozšíření práv obětí. Rovněž provádění Strategie bude pravidelně monitorováno, např. prostřednictvím pravidelných setkání platformy pro práva obětí. Kromě toho Komise zhodnotí opatření Strategie v polovině jejího provádění a v případě potřeby ji aktualizuje, tedy bude Strategie reagovat na aktuální dění a vývoj situace.