Trestám, trestáš, trestáme aneb moderní vize (českého) trestního práva pro 21. století
“Jestli budeš zlobit, do konce týdne žádná televize. (v modernější verzi žádný tablet, ipad, ipod apod.)” – “Za tohle máš zaracha.” – “Jestli přineseš pětku, tak příští měsíc žádné kapesné.”
Většina z nás má podobné a jiné věty ze svého dětství asi ještě v živé paměti. Někdo si pak možná pamatuje i fyzický doprovod podobných prohlášení. Na mechanismus trestání jako jediného řešení/následku nenaplnění očekávaného chování či porušení pravidel jsme zvyklí od malička. Známe ho z našich domovů, škol či jiných pro nás formujících a určujících prostředí. Že za nesprávné chování přijde výhradně a pouze jen trest, bere většina z nás jako normu. Ale musí to tak být? Jaký význam má tento náš operační systém pro současnou podobu trestního práva? Je způsobený strach a bolest tím, co pomůže opravdu změnit naše chování?
Každé společenství, od těch nejmenších (rodinných) jednotek až po větší celky na úrovni státu, potřebuje svá pravidla, aby mohlo fungovat. Pro případ porušení pravidel je třeba, aby existoval mechanismus, který na porušení pravidla bude reagovat – a vydá tím “pachateli” jasnou zprávu, že toto není správné. Otázka oné reakce a jejího důvodu či účelu je v tomto kontextu podstatná. V zásadě jde o to, jestli narušiteli pravidel chceme způsobit nějakou újmu protože a právě proto, že porušil daná pravidla (přístup čistě odplatný), anebo jestli doufáme, že trest bude mít (i) jiné funkce.
Postupně se přišlo na to, že z čistě odplatného přístupu toho moc dobrého nekouká a nikomu tento přístup vyloženě nepomáhá. Z tohoto důvodu byly účely trestu doplňovány o další hlediska, která se více soustředila na prevenci a výchovu, snažila se pachatele motivovat ke změně jeho chování a působit preventivně i ve vztahu k okolní společnosti. Do pozornosti se v průběhu 20. století začaly dostávat taktéž hlasy upozorňující na potřeby obětí a na posílení jejích práv v trestním řízení. Potud rychlé ohlédnutí do historie.
Následky na oběť
Současné trestní právo představuje ucelený systém pravidel, který chrání ty nejdůležitější hodnoty, na nichž jsme se jako společnost shodli (byť i okruh takto chráněných hodnot prochází v čase svými obměnami). V trestním právu hraje dominantní roli při vymáhání práva stát – a je to právě on, kdo zastupuje společnost při porušení takto stanovených pravidel. Představme si například úmyslné ublížení na zdraví: soused neudrží v době karantény na uzdě nervy a fyzicky napadne souseda bydlícího naproti přes chodbu z toho důvodu, že opětovně zanechal na chodbě nevábně vonící nevynesený koš, verbální útok přejde do fyzického, soused zlomí tomu druhému nosní přepážku a způsobí mu lehčí otřes mozku. V zásadě i v takovém případě, kdy byla konkrétní osobě trestným činem způsobena škoda či újma, to bude stát, který byl primárně dotčen na „svých“ právech. Za svůj čin bude pachateli, je-li mu prokázána vina, uložen trest.
Jak daný trest přispěje k tomu, aby soused-útočník pochopil, jaké následky jeho čin měl na život napadeného souseda, příliš neřešíme. Taktéž pro nás není podstatné, jak celou situaci napadený soused vnímá, co by potřeboval a co by mu pomohlo se s útokem vyrovnat. Vraťme se na začátek tohoto článku – trestání všichni známe, zkrátka to dle našeho modu operandi patří k situacím, kdy někdo něco dle našich psaných pravidel a zvyklostí udělá špatně. Jinými slovy, spravedlnost nalézáme tím, že způsobíme porušující osobě újmu. Dotyčného omezíme a potrestáme. Tak to je a tak to má být.
Ale co když existuje ještě zcela jiný pohled na věc?
Co když existuje perspektiva, která více pozornosti věnuje hledání řešení, posilování kompetencí a vyvozování odpovědnosti a náhradě způsobené újmy? A co když je její implementace pro společnost prospěšnější? Takový koncept se od 70. let v praxi a od 90. let na teoretické úrovni formuje pod názvem restorativní justice. Jádrem tohoto přístupu je snaha říci, že kromě nalezení a potrestání pachatele by pro nás při nalézání spravedlnosti mělo být určující, jak trestní řízení přispěje k naplnění potřeb oběti a k přijetí odpovědnosti pachatele; k nápravě jak způsobené škody/újmy, tak narušených mezilidských vztahů a vazeb. Jde o přístup, který podporuje dialogickou rovinu řešení dané věci, tj. umožňuje lidem, aby spolu hovořili o tom, co se stalo a aby sami navrhovali, jak situaci pro ně samé nejlépe vyřešit.
Takové dohody jsou pak vhodně zapojovány, v různých zemích různým způsobem, do trestního řízení. Primární snahou je vyvážit individuální zájmy se zájmem celé společnosti. V žádném případě nejde o popření či eliminaci klasické podoby trestního práva, ale o její vhodné doplnění o (restorativní) hodnoty a principy, které jsou v současné době akcentovány pouze okrajově nebo vůbec.
Celý koncept restorativní justice jde v ruku v ruce se základními demokratickými principy společnosti a přispívá k občanské soudržnosti a odpovědnosti.
Restorativní řešení (výše uvedeného příkladu) může být ve své konkrétní podobě velmi různé, jelikož různé jsou vždy i individuální potřeby a prožitky každého z nás. V zásadě je však možno říci, že trestní řízení bude od počátku vedeno s cílem účinně přispět k náhradě způsobené škody a újmy, zúčastněným osobám bude vhodně nabízena účast v restorativním programu (např. mediaci), který ve formě asistovaného dialogu vytvoří bezpečný prostor pro vzájemnou komunikaci. Poškozený (soused) v rámci takového dialogu získá možnost útočícího souseda konfrontovat s tím, jak mu trestný čin zasáhl do života a jaké následky a komplikace mu čin způsobil. Způsob řešení daného vztahu může být různý – někomu bude stačit omluva, někdo bude chtít/potřebovat finanční kompenzaci, někdo zcela jinou pomoc, službu či vykonání bezplatně nějaké práce.
Čas na změnu
V zásadě však v těchto procesech jde často ještě o něco jiného než jen získat „odškodnění“. Jde o to zažít spravedlnost.
Pro poškozeného je zcela nezbytné pocítit ujištění, že to, co se mu stalo, nebylo správné.
Konfrontace s následky pomáhá pachateli uvědomit si svou odpovědnost a tu doopravdy „prožít“.
Dialog pachatelův čin dává do srozumitelného kontextu s následky a s odpovědností je odčinit. Pro oba zúčastněné tak účast na restorativním programu může vhodně sytit potřebu „férovosti“ procesu. Nehledě na tuto individuální linku a její vyústění však jde o obecný přístup, rétoriku, vnitřní nastavení všech, kteří se trestního řízení účastní. Toto vnitřní nastavení, které zásadním způsobem ovlivňuje běh celého trestního řízení, vychází z pochopení základních principů a cílů, na kterých trestní právo stojí.
A jak je tomu v naší zemi?
Restorativní justice má své omezené místo i v rámci českého trestního práva, které si namáhavě vydobyla. Nejde však o komplexní přístup, který by dokázal přenastavit naši vstupní optiku a počítal s tím, že jsme připraveni vytvořit prostor pro dialog na úkor tradičně dominantního postavení orgánů činných v trestním řízení. Jsme totiž zvyklí na autoritu a jsme zvyklí nechat rozhodovat jiné za naše životy. Jsme zvyklí porušení norem řešit výhradně trestem.
Ve společnosti však i na jiných úrovních můžeme vidět, že tento přístup není udržitelný. Výchova, školství či zdravotnictví nechť jsou nám příkladem, že se již nechceme spokojit jen s autoritativním řešením věcí a aktivně žádáme proměnu, která bude ctít názor a potřeby těch, kterých se daná věc či situace týká. Postupně nám dochází, že chceme-li do budoucna porušení pravidel předejít, s klasickým trestem si nevystačíme. Uvědomujeme si totiž, že trestání není tou účinnou strategií.
Motivace změnit chování jiného pomocí bolesti a strachu je jen v čase omezené řešení, které nevede k vnitřní proměně. Investujeme více do dialogu a porozumění, které přispívá i k zahojení ran, jež byly v důsledku porušení pravidel někomu způsobeny. Právo je však pomalé a vždy reaguje se zpožděním na změny, které probíhají hlouběji ve společnosti.
Mám však za to, že čas na změnu již nastal. Veďme trestní řízení (mimo jiné a zejména) proto, že někomu byla způsobena újma. Veďme pachatele k opravdové odpovědnosti. Nespokojme se s tím, že nalezneme a potrestáme pachatele.
Chtějme, ať trestní řízení vede k tomu, že někomu bylo ublíženo a je potřeba to napravit. Chtějme, ať pachatel ví a chápe, co svým činem způsobil a aby přispěl k nápravě způsobené škody/újmy. Chtějme trestní právo, které přispívá k překonání traumatu způsobeného trestným činem, napravuje vztahy, škody a motivuje pachatele k vnitřní proměně.
Řešíme přeplněné věznice, vysoká čísla recidivy, nespokojenost obětí s trestním řízením a marginalizaci jejich práv a oprávněných potřeb. Toto vše můžeme řešit jako izolované problémy – anebo sebereme odvahu a podíváme se na to celé znovu a řekneme si, co opravdu od trestního práva chceme. Potrestat? Způsobit újmu? Zabránit? Uzdravit? Přispět k pochopení? Napravit poškozené/narušené mezilidské vztahy? Pomoci všem dotčeným trestným činem, aby nalezli ve svých životech ztracenou jistotu a bezpečí? Co pro nás znamená nalézání spravedlnosti v trestním právu?
Začněme nový dialog o tom, co je podstatou a účelem trestního práva a jeho řízení pro 21. století. Začněme teď.