Restorativní justice a kriminologické výzkumy
Jednou ze zásadních otázek, na níž je nutno v souvislosti se snahami o větší prosazení restorativní justice nalézt uspokojivou odpověď, je reálná účinnost opatření či programů, které toto hnutí pro řešení trestných činů nabízí. Kromě jiného jde o zjištění, zda lidé, dotčení zločinem, mají opravdu potřeby či přání, které teorie restorativní justice předpokládá, a zda mediace, rodinná skupinová konference nebo jiný typ restorativních postupů tyto potřeby skutečně řeší způsobem vhodnějším a efektivnějším, než jaký nabízí „klasická“ trestní justice. Jako velmi důležité je nutno vnímat také téma výchovného dopadu restorativních programů na pachatele. Za efektivní jsou totiž v moderní kriminální politice považovány primárně ty tresty či opatření, které prokazatelně snižují míru následné recidivy. V takový účinek restorativních metod jejich zastánci v zásadě věří, neboť předpokládají, že otevřená konfrontace s obětí zdůrazní v očích pachatele lidský rozměr jeho činu, a přiměje ho tak nejen převzít za své chování odpovědnost a odčinit jeho následky, ale též vyhnout se do budoucna dalšímu problémovému jednání.
V posledních desetiletích byla uskutečněna celá řada kriminologických výzkumů, které se uvedenými otázkami zabývaly. Staly se také jedním z důvodů, proč restorativní justici dnes již málokdo vnímá pouze jako určitý „filosofický směr“ v oblasti trestní politiky.
Důkazy, že příslušná opatření fungují v praxi, jsou totiž velmi přesvědčivé.
Potvrdilo se například, že
většinu obětí vedou skutečně k účasti v restorativním programu motivy, z nichž restorativní justice vychází. Velmi často se jedná o touhu zjistit více o samotném trestném činu a o všem, co k němu vedlo, o potřebu sdělit své pocity pachateli a slyšet od něj upřímnou omluvu, a také o přání vyjádřit se k celému případu a k možnostem jeho řešení.
Část obětí navíc vítá příležitost vyhnout se zdlouhavému procesu u soudu, případně věří, že tento způsob projednání zvýší pravděpodobnost, že se od pachatele dočkají finančního či jiného odškodnění. Výjimkou ovšem nejsou ani ryze „altruistické důvody“, kdy oběť doufá, že daný program či projekt napomůže tomu, aby se pachatel polepšil[1].
Stojí ostatně za zmínku, že
v rámci výzkumu, uskutečněného v roce 2019 v našich podmínkách, byla touha přispět k nápravě pachatele častějším motivem pro účast oběti na rodinné skupinové konferenci než snaha získat od něj náhradu škody[2].
Pro posouzení samotné efektivity restorativních opatření se v kriminologických výzkumech využívají dvě základní měřítka či kritéria, a to
- uspokojení potřeb přímých účastníků na straně jedné, a
- míra následné recidivy pachatelů na straně druhé.
Prvně jmenované hledisko je nejčastěji odvozováno ze zkušeností obětí s průběhem a výsledkem příslušného programu či projektu. Sledovány jsou přitom obvykle jak prvky procedurální (tedy například to, zda má oběť skutečně možnost vyjádřit během jednání svoje pocity a názory, klást pachateli otázky či se v dostatečné míře vyjádřit k řešení případu), tak prvky restorativní (především v tom smyslu, zda dojde k obnovení narušených vztahů, což se může projevit například změnou postoje oběti k pachateli nebo vyjádřením odpuštění).
Závěry výzkumů tohoto typu jsou jednoznačné. Ukazuje se, že naprostá většina obětí je se svou účastí na restorativním programu spokojena. Téměř vždy oceňují, že se jednalo o možnost dozvědět se od pachatele více o motivech a podmínkách jeho skutku, stejně jako o příležitost projevit vlastní emoce a pocity, které se k danému skutku váží. Klíčový význam ze zmíněného procedurálního hlediska má pro oběti zkušenost, že se mohly vyjádřit k řešení případu, a také pocit, že restorativní justice zdůrazňuje respektující a spravedlivý přístup ke všem účastníkům. Nelze přehlédnout, že experimentální studie, které srovnávaly názory účastníků standardního řízení s účastníky mediace, došly k poznatku, že restorativní postup vede u obětí výrazně častěji k nabytí dojmu, že způsob projednání a řešení případu zajistil celkové naplnění principu spravedlnosti[3].
O něco méně přesvědčivé jsou výsledky týkající se prvků ryze restorativních. Takové zjištění by nás ale nemělo překvapit, neboť samotná „férovost jednání“ automaticky nezaručuje, že se obě strany shodnou na uspokojivém řešení, oběť přijme omluvu pachatele a vztah mezi nimi se podaří napravit. Výzkumy naznačují, že v tomto směru vždy velmi závisí na typu trestné činnosti, utrpěné škodě, motivaci účastníků ke vzájemnému setkání nebo na případném předchozím vztahu mezi pachatelem a obětí. Zásadní význam, od něhož se naplnění restorativních principů odvíjí, má každopádně ochota pachatele upřímně se za trestný čin omluvit, převzít za něj odpovědnost a aktivně se zajímat o možnosti, jak způsobené škody vlastním přičiněním napravit[4].
Poznatky uvedeného druhu plně potvrdily studie, uskutečněné v našich podmínkách Institutem pro kriminologii a sociální prevenci. Ve výzkumu, věnovaném mediaci[5], vyjádřilo 92 % obětí celkovou spokojenost s účastí a 90 % s výsledkem. Celkem 94 % obětí mělo pocit, že během jednání dostaly dostatečný prostor pro vyjádření svých pocitů a názorů, 82 % považovalo za důležité, že pachateli mohly sdělit, co si myslí a cítí. Pro 89 % bylo důležité, že se vyjádřily k řešení případu a 78 % se po mediaci cítilo lépe než před ní. Za zmínku stojí i to, že 65 % obětí po mediaci uvěřilo v její výchovný efekt, byť jen 32 % změnilo názor na pachatele k lepšímu. Detailnější analýza dat pak mimo jiné ukázala, že pocity, které si oběť z mediace odnesla, byly do značné míry podmíněny již jejími pocity či postoji před samotným setkáním s pachatelem, respektive motivy, které ji k účasti na mediaci vedly. Spokojeny byly totiž především oběti, které ke vstupu do mediace vedla touha hovořit o následcích činu nebo slyšet od pachatele omluvu, naopak kriticky se k tomuto opatření vyjadřovali v podstatě jen ti účastníci, kteří o jeho smyslu předem pochybovali.
Obdobným způsobem byly dotazovány také oběti, které v letech 2014-2015 podstoupily v České republice rodinnou skupinovou konferenci[6]. I v tomto případě hovoří výsledky velmi příznivě. Všechny oběti měly pocit, že dostaly dostatek prostoru pro vyjádření svých pocitů a názorů, 97 % uvedlo, že se mohly vyjádřit k řešení případu, a podle 86 % se podařilo dospět k dohodě. Celkem 94 % obětí se ohledně celého případu cítilo po konferenci lépe než před ní a 97 % své účasti ani v nejmenším nelitovalo. Pokud jde o průběh konference, 95 % obětí získalo z pachatele dojem, že se za svůj čin stydí, a 97 % vnímalo u rodinných příslušníků pachatele, že mají zájem, aby se polepšil. Možná i proto na něj změnilo94 % obětí názor k lepšímu a 92 % uvěřilo ve výchovný efekt konference.
Značné množství kriminologických výzkumů usiluje také o zohlednění druhého z výše nastíněných měřítek účinnosti, tedy o odpověď na otázku, zda účast na mediaci či jiném restorativním opatření vede k nižší míře recidivy pachatelů. Oproti studiím zaměřeným na uspokojení potřeb přímých účastníků jsou však v tomto případě výsledky spíše smíšené či nejednoznačné. Najdeme sice výzkumy, podle nichž pachatelé účastnící se restorativního programu následně recidivovali méně než pachatelé z kontrolních skupin, avšak ve výzkumech jiných byly rozdíly v podstatě zanedbatelné, případně se naklonily v mírný neprospěch restorativních postupů[7]. Důvodem tohoto nepříliš uspokojivého stavu současného kriminologického vědění může být kromě jiného i značně problematické vymezení samotného pojmu recidiva, stejně jako řada metodologických obtíží, spojených s jejím sledováním, či spíše s výpovědní hodnotou dat, která o případné další trestné činnosti pachatelů máme k dispozici[8].
Sami kriminologové navíc oprávněně upozorňují, že k otázce výchovného vlivu jakékoli intervence bychom měli přistupovat realisticky. Faktorů, které rozhodují o dalším chování pachatele, je celá řada, přičemž výzkumy kriminální kariéry jasně ukazují, že vliv opatření trestní justice je ve srovnání s vlivy působícími v běžném životě o poznání slabší[9]. Bylo by proto notně naivní se domnívat, že účast na zhruba hodinovém setkání s obětí dokáže zcela zvrátit často i velmi nepříznivý dosavadní vývoj pachatelova osudu[10]. Zdá se nicméně, že
celkový potenciál restorativních opatření je i v tomto směru slibný, neboť se principiálně neorientují jen na problematickou minulost pachatele jako „klasické tresty“, ale naopak hledají jeho silné a pozitivní stránky, a to zejména ve smyslu schopnosti aktivně odčinit, co svým skutkem způsobil.
V tomto směru odpovídá mediace i další restorativní opatření požadavkům, jaké na efektivní způsob zacházení s pachateli a na snahu o jejich reintegraci do společnosti kladou aktuální poznatky z výzkumů zaměřených na proces ukončování kriminální kariéry[11].
Důležitý podnět, který můžeme z existujících studií vyčíst a který rovněž souvisí s úvahami o dalším rozvoji restorativní justice u nás, jsou postoje samotných občanů ke kriminalitě a jejímu trestání. Jedním z důvodů, proč se některé instituce odpovědné za realizaci kriminální politiky zdráhají podpořit větší využívání různých alternativních opatření či přístupů, totiž může být i obava, že jim není nakloněna veřejnost, která v otázce zacházení s pachateli trestných činů jednoznačně preferuje velmi tvrdý a nekompromisní přístup, založený na přísném trestání.
Ačkoli je tento obraz „punitivních občanů“ brán za téměř samozřejmý, ve skutečnosti hovoří kriminologické výzkumy o něčem jiném. Veřejnost sice na jednu stranu zastává nekompromisní postoje vůči pachatelům závažných skutků, avšak u činů méně závažných je o poznání shovívavější a neorientuje se pouze na tresty, nýbrž i na možnost nápravy a výchovy všude tam, kde cítí smysl takového úsilí.
Větší podpoře různých alternativních opatření často brání spíše malá informovanost o jejich existenci nebo o podmínkách jejich výkonu[12].
Jak ostatně ukázaly výzkumy uskutečněné v České republice, pokud občanům základní principy těchto opatření osvětlíme, většina s nimi projeví souhlas. V případě mediace například vyšlo najevo, že pro její využívání ve vhodných případech by bylo 69 % českých občanů[13]. Podporu veřejnosti pro restorativní justici můžeme navíc očekávat i na základě všeobecného zájmu o potřeby obětí, respektive o způsob, jak na ně systém trestní justice reaguje. Bylo by chybou přehlédnout, že podle 57 % našich občanů by oběti trestné činnosti měly mít možnost vyjádřit se k trestu pro pachatele a podle 74 % je náhrada škody z hlediska řešení trestného činu stejně důležitá jako uložení trestu. Pro 11 % Čechů je pak dokonce tato náhrada důležitější než samo potrestání[14].
I zjištění tohoto druhu napovídá, že při prosazování základních principů a myšlenek restorativní justice se rozhodně nemusíme obávat odporu veřejnosti, ale naopak spíše očekávejme její podporu. Nutnou podmínkou k tomu je ale samozřejmě nalezení vhodného způsobu, jak ji s konceptem restorativní justice náležitě seznámit.
Zpracoval PhDr. Jan Tomášek, Ph.D., prosinec 2020
[1] Viz např. Umbreit, M.; Coates, R.B.; Vos, B.: Victim offender mediation: an evolving evidence-based practice. In: Sullivan, D.; Tifft, L.: Handbook of Restorative Justice, s. 52-62. London: Routledge, 2008; Dignan, J.: The victim in restorative justice. In: Walklate, S. (ed.): Handbook of victims and victimology, s. 309-331. Cullompton: Willan Publishing, 2007.
[2] Srov. Tomášek, J. a kol.: Rodinné skupinové konference. Praha: IKSP, 2019.
[3] K této problematice viz např. Gavrielides, T.: Restorative justice theory and practice: Addressing the discrepancy. Helsinki: HEUNI, 2007; Shapland, J., a kol.: Restorative justice: the views of victims and offenders. London: Ministry of Justice 2007; Van Camp, T., Wemmers, J.: Victim satisfaction with restorative justice: More than simply procedural justice. In: International Review of Victimology, 12(2), s. 117–143, 2013; Tamarit, J., Luque, E.: Can restorative justice satisfy victims needs? Evaluation of Catalan victim‑offender mediation programme. In: Restorative Justice: An International Journal, 4(1), s. 68–85, 2016.
[4] Srov. např. Daly, K.: Conferencing in Australia and New Zealand: variations, research findings and prospects. In: Morris, A., Maxwell, G.: Restorative justice for juveniles: conferencing, mediation and circles. Oxford: Hart Publishing, 2001.
[5] Rozum, J. a kol.: Uplatnění mediace v systému trestní justice II. Praha: IKSP, 2010.
[6] Viz výše citovaná publikace Tomášek, J. a kol. z roku 2019.
[7] Pro přehled výzkumů k tomuto tématu viz zejména Umbreit, M.S., a kol.: Victim offender mediation: an evolving evidence-based practice. In: Sullivan, D., Tifft, L.: Handbook of restorative justice, s. 52-62. London: Routledge, 2008.
[8] Více k této problematice např. Rozum, J. a kol.: Efektivita trestní politiky z pohledu recidivy. Praha: IKSP, 2016.
[9] Srov. Ward, T., Maruna, S.: Rehabilitation. Abington: Routledge, 2007.
[10] Srov. Lauwaert, K., Aertsen, I.: Desistance and restorative justice: mechanisms for desisting from crime within restorative justice practices. Leuven: European Forum for Res‑ torative Justice, 2015.
[11] Srov. např. Maruna, S.: Desistance and restorative justice: it’s now or never. In: Restorative justice: An international Journal, 4(3), s. 289–301.
[12] Pro přehled výzkumů na toto téma viz např. Tomášek, J. a kol.: Probace a její efektivita pohledem pachatelů, veřejnosti a médií. Praha: IKSP, 2019.
[13] Rozum, J. a kol.: Uplatnění mediace v systému trestní justice I. Praha: IKSP, 2009.
[14] Zeman, P. a kol.: Názory a postoje občanů v oblasti trestní politiky. Praha: IKSP, 2010.