Ve školním životě se děti občas zaplétají do sporů se svými kamarády. S konflikty ve třídě mají často spojeny pouze tresty jako je napomenutí nebo další úkoly navíc. Původní problém často zůstává nevyřešen. Vždy ale existuje i jiný přístup. Peer-mediace je efektivní restorativní nástroj pro účinné řešení sporů mezi žáky. Klíčovou osobou při mediačním procesu je nestranný a čestný peer-mediátor z řad studentů. Ten vede konflikt ke společné debatě. Díky komunikaci s peer-mediátorem je možné odhalit jádro problému a proces může být ukončen vzájemnou domluvou. Především pak účastníky sporu čeká díky peer-mediaci nový zážitek: že je možné se i v konfliktu domluvit a hledat společně cestu ven.
V následujícím rozhovoru s absolventkou Biskupského gymnázia ve Varnsdorfu a dlouholetou peer-mediátorkou Vivi Toledo se dozvíte, jak mediace s žáky gymnázia probíhá a jakou roli v ní peer-mediátoři hrají.
Jak ses poprvé o peer-mediaci dozvěděla a co tě na ní zaujalo?
Při hodině Základů společenských věd jsme se všichni žáci v jeden den dozvěděli, že se na našem gymnáziu spustil program Mediace ve škole. Třídní učitel nás lákal k zapojení se, mně se velmi líbil celý koncept peer-mediace, především umět pomoci svým spolužákům.
Uplatňuje se peer-mediace jen u žáků nižšího věku nebo je využívána i u starších studentů?
Na Gymnáziu Varnsdorf se peer-mediace nejvíce uplatňuje v 6. – 9. třídě, tedy na nižším gymnáziu. V dané věkové kategorii jsou obvyklé spory mezi kamarády, když se pohádají. Na vyšších stupních se prostřednictvím mediace a facilitace řeší spíše organizační záležitosti s učiteli, typicky je to nevyhovující způsob výuky.
Kdy je možno zahájit proces mediace ve škole? Jak se na průběh řešení sporu připravuješ?
Nejlepší je reagovat okamžitě, záleží také na vyučujícím. Ti učitelé, kteří jsou mediaci na naší škole více nakloněni, posílají rozhádané spolužáky ihned za námi. Po společné domluvě probíhá mediace ještě dané odpoledne, a to ve třídě, která je zrovna volná. Co se týče přípravy, v kolektivu peer-mediátorů míváme schůzky s paní učitelkou Radkou Holubářovou, která je koordinátorkou školní mediace a také interní mediátorkou u nás ve škole. A pak také výcviky, které pro nás vede Eva Růtová z Restorativní školy, kde se trénujeme na cvičných konfliktech. Ty, které jsou “pouze na oko“, bývají těžší, neboť strany konflikt pouze předstírají, proto je těžké nasát jejich emoce, porozumět, co cítí. Eva nás trénovala také v tom, jak zaškolovat nové žáky pro roli peer-mediátorů, takže trenérka peer-mediace na naší škole už jsem i já.
Jak obyčejně peer-mediace s žáky probíhá?
Po konfliktu může žák přijít za vyučujícím nebo přímo za peer-mediátorem, který je mu sympatický a domluví si mediaci. Sejdeme se v prázdné třídě s oběma aktéry a nejprve se navzájem představíme, pokud se neznáme. Při samotném mediačním procesu jsou přítomni dva nebo jeden mediátor z řad studentů. Velmi důležitý je v procesu komfort všech zúčastněných, uvolněná atmosféra. Na samotném začátku si řekneme pravidla, která jsou potřeba dodržovat po celou dobu mediace. Začínám se ptát nejprve žáka, který za mnou s problémem přišel, ale zároveň pokládám stejnou otázku i druhé straně. Je to tak proto, aby si oba aktéři zodpověděli otázku sami za sebe a nereagovali pouze na odpověď toho druhého. Postupně se dostávám k jádru celého problému a dříve či později dojde u obou žáků k tzv. AHA momentu. To se pak většinou jedna strana zeptá „Jo aha, ty jsi myslel celou dobu tohle? To jsem netušil…“ Pak už můžeme přejít k řešení problému. Často používáme Brainstorming, kdy sepisuji jejich návrhy na domluvu, a nakonec si oba aktéři vyberou, jak by jejich dohoda měla vypadat. Taková domluva pak postačí stvrdit ústně, někdy bylo třeba ji také sepsat, aby bylo jisté, že ji obě strany skutečně dodrží. Velmi důležitá je kontrola, zhruba po týdnu se za žáky podívám do jejich třídy a ujistím se, že je opravdu spor zažehnán.
Zmínila jsi určitá pravidla, která jsou třeba na začátku mediace říct. Jaká to konkrétně jsou?
Nejdůležitější pravidlo je důvěrnost. Co se řeší v procesu mediace, zůstává v kruhu mezi peer-mediátory a stranami konfliktu. Výjimkou jsou samozřejmě vážné případy ohrožující zdraví či život žáků, např. sebepoškozování, to již musíme řešit se interní mediátorkou a ta pak s výchovnou poradkyní nebo školní psycholožkou. Dalším pravidlem je dobrovolnost. Strany i já jako peer-mediátorka máme možnost ukončit proces mediace, pokud je nám nepříjemný. Když mediátor ví, že mediaci nezvládne zdárně dovést do konce, je možno se obrátit na jiného peer-mediátora. Vždy mluví jen jeden a druhý mu neskáče do řeči, to platí pro všechny, kteří se mediace účastní. Pak už je nastavení dalších pravidel na mediátorovi. Když je to třeba, říkám dětem, aby nepoužívaly neslušná slova a také aby si vypnuly mobilní telefony.
Jaký je výsledek peer-mediace pro obě strany sporu? Dokážou se aktéři konfliktu v závěru upřímně omluvit, přijmout odpovědnost?
Již na samotném začátku, když se strany k mediaci přihlásí, bývá vidět, že už jeden z aktérů zpytuje svědomí. Proto se výsledek mediace váže už především na společnou domluvu. U různých konfliktů jsou pak v závěru procesu reakce žáků odlišné. Zažila jsem i dojemné chvilky, kde nechyběl pláč, objímání se a omluvy.
Jakou roli hrají u peer-mediace emoce? Jak se s nimi vypořádáváš u účastníků, u sebe?
Celý proces je hodně emocionálně nabitý. Často používáme tzv. techniku zrcadlení pro zvýraznění emoce, kterou jeden z aktérů cítí. Tu emoci pojmenujeme a tím se u dotyčného dostaví úleva. Najednou pochopí, že my víme, co cítí a druhá strana zároveň pozná, jak celou situaci jeho spolužák vnímá a prožívá. Musíme se jako peer-mediátoři stále učit s emocemi pracovat, vcítit se do pozice obou stran, empatie je klíčová. Co se týče mých emocí, dokážu vždy svoje pocity oddělit od pocitů zúčastněných, snažím se nasávat hlavně jejich emoce, protože vím, že v té situaci zrovna nejde o mě, ať už se cítím jakkoliv. Soustředím se pouze na ně, abych jim co nejvíce pomohla.
Jak ovlivnilo zapojení peer-mediace na vašem gymnáziu školní atmosféru, náladu studentů?
Díky tomu, že studenti mohli řešit problémy s námi, svými spolužáky, vyplavalo dost věcí napovrch. Dříve se někteří báli o problémech mluvit, protože takové konflikty řešili pouze dospělí vyučující, ne jejich vrstevníci, museli se obracet pouze na autoritu. Na druhou stranu naše škola neměla větší problémy mezi žáky ani před zahájením programu Mediace ve škole atmosféra byla vždy příjemná. Nyní, po delší zkušenosti s tímto programem, je školní klima jen a jen lepší. Vždy je u nás za kým jít, na žáky nečeká žádný trest. Při mediaci se snažím konflikt odlehčit, brát ho s nadhledem, aby se strany necítily smutně.
Vzpomínáš si na nějaký konflikt, který se povahou od ostatních odlišoval či měl překvapivý výsledek?
Jednu konkrétní mediaci jsme dlouho používali jako ukázkovou při přednáškách o školní mediaci. Mediace vznikla náhodou, při oslavě narozenin se hádali moji dva kamarádi – dívka a chlapec, kteří spolu dokonce seděli v lavici. Slečna byla věřící a chtěla se zrovna bavit o její víře, zatímco chlapec miloval chemii a o tom si chtěl povídat. Dohodli se nakonec prostřednictvím mediace na rozvrhu – kdy se o kterém tématu budou bavit. Jsou dobří kamarádi dodnes.
V čem spatřuješ největší přínos peer-mediace?
Především v tom, že konflikt se skutečně vyřeší, není zde pouze autoritativní přístup učitele, který udělí trest straně, která spor začala. Urovnají se problémy obou dětí ve sporu.
Jaké vlastnosti by měl dobrý peer-mediátor mít?
Určitě být nestranný a umět si přiznat, že to nezvládne, když například ve sporu figuruje jeho kamarád, kterého má raději. Pak je na místě vyměnit se s jiným peer-mediátorem, u kterého bude zaručena skutečná nestrannost. Dále by měl být empatický, klidný, neměl by upoutávat pozornost zbytečně na sebe. Zároveň je dobré být trošku rázný, umět si sjednat pořádek, když je potřeba. Důležité je být přirozený a blízký svým spolužákům.
Jakou budoucnost má podle tebe peer-mediace v českých školách?
Střední školy v České republice mají velký zájem o školní mediaci. Při výcviku lektorů peer-mediace potkávám čím dál více nových lidí, projekt se dostává i do běžných středních škol, ne pouze na gymnázia. Také nám píšou vyučující z jiných gymnázií, jsou zvědaví, jak to na naší škole funguje, zájem je opravdu nemalý.
Co vše musí absolvovat studenti, kteří se chtějí stát peer-mediátory?
Když se jejich škola zapojí do programu, pak studenty vybírají například učitelé nebo školní poradci. Nás vybírali spolužáci ze třídy, což je dle mého názoru nejlepší, protože mi tu jsme pro ně, pro třídu. Každému se rozdali papírky, na které spolužáci napsali, za kým by šli se svým problémem. Byli jsme vybráni dva peer-mediátoři z každé třídy. Dále má škola svého průvodce – supervizora, to je člověk z venku, který pomáhá novým peer-mediátorům se do kolektivu začlenit, nastoupit do výcviku a dále se v oblasti mediace vzdělávat. Co ale o programu vím, tak aby škola začala peer-mediaci využívat, je za tím hodně další práce na úrovni učitelů i vedení školy. Všichni by měli být nějak zapojeni a o školní mediaci mít dobrý přehled. A někteří dospělí by také měli nejdřív projít výcvikem ve školní mediaci.
Hodláš se věnovat mediaci i nadále?
Nyní budu studovat na vysoké škole speciální pedagogiku a plánuji si udělat mediátorské zkoušky. Líbila by se mi i práce s dětmi nebo pomocí mediace řešit rozvody, manželské problémy. A také jsem nově lektorkou peer-mediačních výcviků v Restorativní škole, z.s., ž čehož mám velkou radost.
Pro více informací o využívání školní mediace navštivte stránky www.skolnimediace.cz.
Rozhovor a článek připravila v září 2021 Kristýna Korbelová v rámci své stáže v Institutu pro restorativní justici.