Kazuistický seminář Restorativní platformy

Nasát restorativní příběhy z praxe a předvánoční atmosféru Staroměstského náměstí dorazili 8. prosince členové Restorativní platformy a pozvaní hosté. Během dne měli možnost slyšet a diskutovat osm kazuistik z různých fází trestního řízení a od šesti různých odborníků včetně oběti, kde hrály restorativní principy či přímý restorativní dialog zásadní roli.

Sdílení reálných příběhů obsahujících restorativní principy či přístupy a dobrou praxi v rámci trestního řízení v ČR zahájil Mgr. Štěpán Sobotík, pracovník Probační a mediační služby (dále jen „PMS“) ze střediska v Jablonci nad Nisou. Úvodním citátem M. T. Cicera „spravedlnost dává každému, co jeho jest“ odstartoval jízdu, kterou nás přenesl do osudového setkání poškozené a pachatele, která na rozdíl od brilantní prezentace přednášejícího, dopadla pro oba tragicky. Trestní spis se na stůl PMS dostal oproti standardní praxi netradičně ze soudu (nikoli od Policie ČR) téměř po roce od dopravní nehody, jako případ vhodný pro mediaci. Co se dělo v mezidobí nám přiblížily úryvky z vyprávění obou zainteresovaných stran. Pro účely tohoto článku vybíráme jen výňatek, ale můžeme říct, že díky autentickému přednesu Petry Masopust Šachové a Zdeňka Bořila na nás všechny dopadla deka bolestného prožívání jak poškozené, tak viníka dopravní nehody. 

„Jsem doma, připadá mi tu všechno cizí. Zkouším zjistit, co se stalo s paní, nikdo mi není schopný nic říct, jen že je v nemocnici. Vím, že musím něco udělat, sednu si a píšu na list papíru slova omluvy, ta slova mi přijdou tak hloupá, tak málo. Chci ale, aby paní věděla, že je mi to líto, že jí chci pomoct, jak jen to půjde. Na Facebooku se objevily fotky z nehody, lidé tam píšou komentáře, že bych si zasloužil viset, jaké jsem hovado, že bych měl skončit na vozíku, nebo jako mrzák. Jak mě mohou takhle soudit, vždyť o mě nic neví. Je tam i komentář od manžela paní, píše, že nejspíš skončí na vozíku. Poleje mě studený pot, slzy se nedají zastavit. Jsem vinen. I pohledy blízkých a kolegů se změnily. Uzavírám se do sebe, chodím jen do práce a domů, jen sedím a čekám, jak vše dopadne. Čekám, jestli paní zavolá na telefon, který jsem jí nechal v dopise. Přemýšlím, jak se asi má, co si o mě myslí. Čekám až bude po všem, až skončím ve vězení. Plynou měsíce, moc si z nich nepamatuji, nechci s nikým mluvit, nic dělat, jsem na každého nepříjemný, nevrlý, nervózní. Přítelkyně řekla, že to se mnou takhle nevydrží, že je ze mě tělo bez duše. Nejsem schopný jí na to nic říct, domluvíme se, že si dáme pauzu. Policie mi sděluje obvinění, dočítám se poprvé, jaké zranění poškozená měla. Je mi hrozně, nevím, jestli mám něco dělat, po takové době mi přijde hloupé se paní ozvat. Mám obavy, jak by se na mě dívala. Mám obavy, jak soud dopadne, jak věc změní můj život. Přichází mi pozvánka k řešení věci od probačního úředníka, jsem rád, že se začalo něco dít. Vím, že se o této službě už dřív zmiňoval policista, ale mezitím jsem na to úplně zapomněl.“

„Jsem na pokoji, řešíme, jak to bude s prací, s dětmi, s životem. Vchází sestra, předává mi obálku, nějaký dárek, to Vám posílá ten, co do Vás naboural. Odkládám to na stolek, sbírám odvahu, nakonec dopis začínám číst, ale po prvních řádcích ve vzteku mačkám a odhazuji. Taková bezohlednost a drzost. To je ta dnešní doba, všichni jsou bezohlední, sobečtí a někam pospíchají. To si myslí, že to takhle napraví?! Musím se dát do pořádku, vrátit se do života. Plyne čas a já už žiji skoro normální život, běžných věcí si vážím více jak dřív. Na kolo, které jsem milovala, už nejspíš nikdy nesednu, jezdím aspoň na koloběžce, i když to není ono, ale jsem vděčná, že jsem přežila jako matka, manželka, učitelka i člověk. Přichází mi dopis od probačního úředníka, jsem z toho zmatená, nevím, jestli mám sílu ještě cokoliv řešit, nakonec se s manželem domluvíme, že na schůzku půjdeme, že tomu dám šanci.“

V rámci uskutečněné mediace byla sepsána dohoda jejímž obsahem byl mj. závazek pachatele absolvovat s probačním úředníkem 4 osvětové přednášky, kde bude studentům středních škol vyprávět o tom, jak pár vteřin může nejednomu člověku změnit zbytek života. Pro poškozenou i pro pachatele bylo mediační setkání prostorem, kde téměř po roce dostali odpovědi na otázky, které se jim honily hlavou. 

Následovalo vyprávění Mgr. Jindřišky Krpálkové, ředitelky a spoluzakladatelky organizace Pro Dialog, pracující s rodinami, které se rozpadly a ve kterých konflikt mezi rodiči pokračuje. Sdílený příběh nebyl mezi jinými, se kterými se v rámci své praxe setkává, výjimkou v tom, že rodina procházela jak řízením opatrovnickým, tak řízením trestním. Na což v rámci diskuze členů platformy reagoval soudce krajského soudu Mgr. Martin Lýsek s tím, že „je nanejvýš žádoucí, aby opatrovnický a trestní soud o probíhající řízeních navzájem věděli a zprostředkovávali si vzájemně informace“. Složitost probíhající mediace Mgr. Krpálková vnímá i v tom, že se oběť a pachatel velmi dobře znají. „Často se role oběti a pachatele proměňuje a bývá náročné s tím pracovat. Tím, že je násilí cyklické, může dojít k tomu, že z oběti se stává pachatel ve chvíli, kdy jí není nasloucháno. V bezmoci je totiž také obrovská síla.“ V Pro Dialogu pracují se všemi členy rodiny za předpokladu, že nejlepším zájmem dítěte rozešlých partnerů je, aby se jeho rodiče byli schopni se domluvit a nadále o dítě společně či spřídavě pečovat. K obnovení narušených vazeb používají asistované kontakty nebo tzv. kruh obnovy. Děti jsou dotazovány, co by potřebovaly, aby se s rodičem mohly vůbec setkat. Princip rodičovské mediace či restorativního setkání je pak postaven na hledání cest k obnovení vzájemného porozumění a důvěry mezi rodiči. Ze setkání vzniká záznam, který si každý účastník odnáší ihned po skončení, a slouží jako připomínka přesného znění dohod, které rodiče v rámci rodičovského dialogu uzavřeli. Záznam není právně závazný, ale účastníci jej u soudu mohou nabídnout jako formu společné mimosoudní dohody nebo jej mohou použít jako podklad pro svého právníka. 

Vychovatel-terapeut Zdeněk Bořil z věznice v Liberci uvedl sdílení svého případu představením knihy, jejíž název se shoduje s tím, jak on sám vnímá potenciál své práce – Násilí je možné zastavit. Publikace, na které se podílely tři desítky autorů z Česka a Norska obsahuje odborné texty i příběhy klientů a byla nedávno představena na stejnojmenné konferenci.

Svoji kazuistiku zahájil sdílením fotografie svého klienta před a po absolvování terapie. Tenze, kterou se mu s klientem podařilo v rámci terapie uvolnit se promítla nejen v rovině psychické, ale rovněž jsme mohli sami vidět i obrovské uvolnění napětí v obličeji. Klient podstoupil ve věznici specifický terapeutický program pro osoby, které spáchaly násilný trestný čin, ale jeho „opravdový boj“ teprve začne. Společně se přes otevření traumatizujících témat z dětství klienta přenesli do současnosti, kdy je nejdůležitějším hnacím motorem klienta jeho vztah s dcerou. Pomocí technik, které se v rámci terapie naučil, je schopen ovládat své dříve nekontrolované výbuchy agrese a obnovit tak vztah důvěry s těmi, na kterých mu nejvíc záleží. Uvědomil si, jaké dopady a na koho konkrétně jeho jednání mělo. V Liberci je dobrá praxe pro propuštěné z věznice spočívající v tom, že soudkyně rozhodující o podmíněném propuštění bere velmi v úvahu pozitivní změny dosažené v rámci terapeutického programu a stanovuje s tím související povinnosti v rámci zkušební doby Zároveň je ve spolupráci s místní PMS a neziskovými organizacemi realizován program podpory pro osoby po propuštění. 

V odpolední části programu měli členové Restorativní platformy možnost vyslechnout příběh Petry Sokolové, účastnice restorativního programu Building Bridges pořádaného Mezinárodním vězeňským společenstvím. Svoje sdílení, ať už v rámci proběhlých osvětových kampaní Roadshow #zOčídoOčí nebo řady poskytnutých rozhovorů pro nejrůznější periodika Petra vždy obohatí novou perspektivou. Proč se se svým příběhem rozhodla vyjít ven až téměř po dvaceti letech přineslo uvědomění, že citace v textu „ticho nepomáhá mně ani nikomu jinému.“ Jeden z jejích rozhovorů si můžete přečíst na stránkách MVS nebo shlédněte krátké video s Petrou.

Organizace In Iustitia zabývající se pomocí osobám dotčeným tzv. předsudečným násilím, sdílela prostřednictvím Dušana Vaňka kazuistiku, ve které navzdory “řadě nešťastných příhod” zvítězil soucit pozůstalých s osudem pachatele, dnes již pravomocně odsouzeného pro ublížení na zdraví s následkem smrti. Osudovým se poškozenému stala procházka s jeho vnukem, který byl slovně napaden jedním z dvojice mladíků z důvodu transgenderové identity. Slovní potyčka záhy přerostla ve fyzické postrkování. V tuto chvíli se do konfliktu zapojil i pachatel, který se dle svých slov zastával svého kamaráda, přičemž poškozeného odstrčil, ten upadnul hlavou na patník a následně vzniklým zraněním podlehl. Pozůstalí se na In Iustitia obrátili s žádostí o službu, přičemž jednou z jejich zakázek bylo zprostředkování setkání s pachatelem, jehož výstup nebude formálním podkladem pro trestní řízení. Stejné přání vyjádřil i pachatel. V rámci proběhlé mediace (realizované externím facilitátorem), do které každý z pozůstalých vstupoval s jiným očekáváním a poptávkou, se zrodil unikátní mezilidský vztah, kdy někteří z pozůstalých přehodnotili svůj postoj a navzdory původnímu zadání sdělili soudu závěry z jejich setkání a dosažení zadostiučinění bez nutnosti odsouzení obžalovaného do vězení. Prvostupňový soud však jejich vyjádření nezohlednil a ke korekci trestu ve prospěch pachatele došlo až u odvolacího soudu, kde pozůstalí zajistili pachateli kvalitnější právní pomoc obhájce. Nejspíše se na tomto místě většina čtenářů shodne, že by chtěla vědět více informací, aby si celý příběh zasadila do ucelejšího rámce, který vytvoří pilíře pro uvěřitelnost celé kauzy. I na tom se v IRJ aktuálně pracuje a příští rok se můžete těšit na dokumentární zpracování kazuistiky.

Poslední letošní setkání členů Restorativní platformy bylo zakončeno případy z praxe soudců trestně právního úseku okresního i krajského soudu. Dva příběhy z praxe Martina Lýska poukazovaly na to, jak pachatelé často nedohlédnou skutečnou závažnost jejich činu pro oběti, Je vhodné dát u hlavního líčení obětem prostor pro vyjádření se o konkrétních dopadech, které může mít velmi pozitivní vliv na pachatele. Často až z úst oběti si dostatečně uvědomí, jak změnil život jí i její rodině, byť na první pohled může jít o bagatelní věc. V dalším příběhu jsme diskutovali často nevhodnou praxi psaní formálních omluvných dopisů pachatelů poškozeným, obvykle na doporučení obhájce, kdy bez znalosti kontextu a upřímného sdělení vč. citlivě zvolených slov může takový dopis spíš oběti naštvat a další nedorozumnění způsobit. Prostor pro výpověď oběti u hlavního líčení může být jediným místem, kde se pachatel dozvídá, jak ve skutečnosti oběť situaci či průběh trestného činu prožívala, jaké následky to pro ni mělo i proč nereagovala na dopis pachatele. Do té doby tyto skutečnosti pachatel nezřídka vůbec netuší, neuvědomuje si trýznivý dopad na oběť ani svoji jednoznačnou odpovědnost za způsobenou újmu. Podobně případ soudce Petra Holuba přibližuje, že i svědci či blízcí obětí jsou často velmi zasaženi trestnou činností, což vůbec pachatelé nemusí vědět. Vytvořit obětem důstojný prostor při hlavním líčení  a současně vést pachatele k vhodné reakci na slyšené je důležitým aspektem, který napomáhá k naplnění práv obětí, k nápravě pachatele i zvýšení pocitu spravedlnosti v celém procesu. V diskuzi k jednotlivým případům opakovaně zaznívalo, že existují možnosti, jak tyto restorativní principy v běžné trestně právní praxi efektivně využívat. Často jde jen o odvahu změnit zaběhnuté procedury  a zkusit něco ve své práci jinak. Pozitivní reakce účastníků přímého i nepřímého restorativního dialogu, kdy často hovoří o pochopení, úlevě, zážitku pocitu skutečné spravedlnosti a možnosti pokračovat ve svém životě uspokojivě dál, vždy povzbudí k dalšímu rozvoji restorativního přístupu v naší trestně právní praxi.

Restorativní platforma je realizována v rámci projektu Restorative Justice: Strategies for Change.