Rozhovor EFRJ s doktorkou Marií Keenan, odbornicí na restorativní justici v případech sexuálního násilí, Irsko
O ženských právech, hnutí MeToo a rozšiřování povědomí o restorativní justici jako službě pro oběti sexuálního násilí. Diskuze k Mezinárodnímu dni žen 2020.
„Restorativní justice musí také přispět k debatě o politických aspektech těchto problémů.“
Doktorka Marie Keenan je mezinárodně uznávanou expertkou ve dvou citlivých a velmi diskutovaných oblastech, které se týkají justice: aplikace restorativní justice v případech sexuálního násilí, a sexuální násilí páchané na dětech v rámci katolické církve. Tento rozhovor, vedený u příležitosti Mezinárodního dne žen, je zaměřen na první oblast její vědecké činnosti. Autoři se zajímali o to, jak přemýšlí o ženských právech, hnutí MeToo a veřejné debatě o možnostech, jak restorativní justici jako službu zpřístupnit pro oběti sexuálního násilí.
Při této práci Marie Keenan často spolupracuje s Ailbhe Griffith, zastánkyní restorativní justice se zkušenostní s restorativním setkáním s pachatelem, se kterou autoři také vytvořili rozhovor u příležitosti Mezinárodního dne žen. Obě ženy také byly mezi klíčovými vystupujícími na mezinárodní konferenci Evropského fóra pro restrorativní justici pořádanou na Sardinii v Sassari v červnu 2022. Marie Keenan se podílela na filmu The Meeting, který je založen na opravdovém příběhu Ailbhe Griffith, který byl v Sassari promítán. Konference byla skvělou příležitostí, jak si je poslechnout naživo, podívat se na jejich film a diskutovat o otázkách týkajících se jejich činnosti.
Jak může, dle vašeho názoru, restorativní justice pomoci vyrovnat rozdíly mezi muži a ženami ve společnosti?
Z mého pohledu není restorativní justice pouze o vyrovnávání rozdílů ve vztazích mezi muži a ženami – to je větší, společenský, ekonomický i právní problém. Restorativní justice, jak ji vidím já, může oběti poskytnout větší sílu, o kterou ji trestný čin připravil, nezávisle na pohlaví oběti nebo pachatele.
:Restorativní justice, jak ji vidím já, může oběti poskytnout větší sílu, o kterou ji trestný čin připravil, nezávisle na pohlaví oběti nebo pachatele.
Jak vnímáte zaměření veřejné debaty hnutími za podporu ženských práv na problematiku tzv. „gender-based violence“, tedy násilí na základě pohlaví?
Pokud by nebylo organizací zabývajících se ženskými právy, nevěřím, že bychom tomuto tématu věnovali jakoukoli pozornost. Je to těžká práce feministických hnutí, krizových center pro oběti znásilnění, služeb pro oběti domácího násilí a také lobbistických skupin, které společně s investigativními novináři a médii dosahují toho, že se těmto trestným činům na ženách a dětech věnuje nějaká pozornost. Při své práci se zajímám o všechny oběti sexuálního násilí, domácího násilí a dalšího nebezpečného chování. Z výzkumu a klinické praxe víme, že jak děvčata, tak chlapci se setkávají s utrpením a újmou spojenou se sexuálním násilím páchaném na dětech. A to na rozdíl od znásilnění a dalšího sexuálně motivovaného nebezpečného chování mezi dospělými, kde jsou většinou oběťmi ženy a páchají je dospívající nebo dospělí muži. Nemůžeme ale zapomenout na to, že následky sexuálně motivovaných trestných činů může trpět i muž.
V restorativní justici se snažíme napravovat konflikt mezi zúčastněnými osobami, zajímáme se o vztahové bariéry mezi lidmi a jejich osobní příběhy. Na druhou stranu hnutí MeToo usiluje o přenesení osobních příběhů do veřejného prostoru a občas závěry těchto příběhů generalizuje. Myslíte si, že mezi těmito zdánlivě opačným záměry můžeme nalézt nějakou spojitost?
Budu se ve svých odpovědích soustředit na sexuální násilí, domácí násilní, nátlak a kontrolu. Tyto trestné činy mají dva aspekty – soukromý/osobní a veřejný/politický, a musíme se vždy zamýšlet nad oběma. Pokud se budeme soustředit pouze na dopady na soukromou sféru zainteresovaných osob a zaměříme se pouze na vztahy bezprostředně zainteresovaných osob, uniknou nám širší souvislosti kultury, socializace, nerovnosti, nespravedlnosti a genderových problémů – to vše je součástí širšího kontextu ve kterém tyto problémy vznikají a musí být řešeny. Pokud se však zaměříme pouze na veřejné a politické aspekty těchto trestných činů, nevěnujeme dostatečnou pozornost procesům, které mají oběti pomoci vyrovnat se s traumatem, sdílet její příběh a posílit ji. Sexuální násilí, domácí násilí a zneužívání má aspekty jak soukromé/osobní, tak veřejné/politické a vyžadují pozornost na obou úrovních. Sexuální, domácí násilí a obtěžování jsou povětšinou vnímané jen jako problémy „pouze těchto lidí“ – nezainteresovaných osob se to netýká. Restorativní justice nesmí přispívat k tomuto názoru. Ženským hnutím se povedlo tuto debatu posunout z čistě osobní roviny do té veřejné. Restorativní justice musí přispět k diskuzi a zohlednění veřejného rozměru těchto problémů. Díky důrazu, který klademe na komunitu, k tomu máme dobré předpoklady. Tato část naší práce však vyžaduje další teoretické a vědecké prozkoumání.
Z průzkumu vyplývá, že okolo 5 % případů sexuálního násilí je soudně projednáno, často protože ke zneužití dojde osobou, kterou oběť zná. Jakým způsobem může restorativní justice nabídnout jinou formu spravedlnosti, než způsob, jakým jsou tyto případy procesně řešeny dnes? Jak můžou být řešeny prostřednictvím programů, které nabízí restorativní justice?
Jen minimum případů sexuálního násilí je nahlášeno (z mnoha různých důvodů) a ještě v méně případech dojde k odsouzení pachatele. Tento problém je výrazný mezinárodně. Děje se to z mnoha důvodů – z více, než je pouze vztah mezi pachatelem a obětí, a více, než pojme rozsah této krátké odpovědi, v tomto bych odkázala čtenáře na obsáhlé Gillen Reports, které byly vytvořeny Sirem Johnem Gillenem v Severním Irsku na téma faktorů, které pomáhají zajistit spravedlnost pro oběti sexuálního násilí. K propojení role restorativní justice může dojít tak, že nebudeme dále upírat obětem sexuálního násilí využití restorativní justice jako dalšího mechanismu spravedlnosti. Nemyslím si, že by měla restorativní justice být náhradou za nynější trestní systém (možná kromě obětí, které si nepřejí projít standardním trestním procesem), ale jako další způsoby řešení pro všechny oběti, které o to stojí. Samozřejmě víme, že pro většinu obětí může být restorativní justice jediný způsob, jak nalézt spravedlnost.
:K propojení role restorativní justice může dojít tak, že nebudeme dále upírat obětem sexuálního násilí využití restorativní justice jako dalšího mechanismu spravedlnosti. Nemyslím si, že by měla restorativní justice být náhradou za nynější trestní systém (možná kromě obětí, které si nepřejí projít standardním trestním procesem), ale jako další způsoby řešení pro všechny oběti, které o to stojí. Samozřejmě víme, že pro většinu obětí může být restorativní justice jediný způsob, jak nalézt spravedlnost.
Pár bodů, které považuji za důležité zdůraznit:
Zaprvé, restorativní justice v případech sexuálního násilí musí být dle mého názoru iniciována obětí. Jsme zvyklí, že v případech mladistvých pachatelů a dalších typů trestných činů se často jedná o pachatelem iniciovaný proces. Restorativní justice se snaží v případech sexuálního násilí o jiný pohled, a to na iniciaci z důvodu potřeb oběti.
Zadruhé, zatímco je dialog v případech sexuálního násilí prostředkem pro posílení oběti, není kladen důraz na uzavírání „dohod“, které by neměly žádný trestněprávní důsledek. Tyto dohody však mohou být užitečné v širší škále případů a mohou obsahovat například souhlas s absolvováním terapie. Zatím můžeme pozorovat, že projekt Restore na Novém Zélandě využívá tento způsob efektivně.
„Dehumanizace nedává smysl, pokud chceme pomoci jednotlivcům, kteří jednali nehumánním způsobem.“
Je běžné přirovnávat osoby, které páchají sexuální násilí, k monstrům. Navíc ten, kdo si chce vyslechnout jejich část příběhu a vyjadřuje se o nich smířlivějším způsobem, může být označován jako někdo, kdo nerespektuje oběti. Co si o tom myslíte?
Kvůli dopadu na další život oběti jsou často pachatelé označováni za monstra a dále znevažováni. To je odstrkuje ještě dále na okraj společnosti. Naprosto chápu odpor a znechucení vůči činu, který pachatel vykonal. Ale rozumím také tomu, jaký tento odpor může mít na jednotlivce vliv. Proto věřím, že nerespektování a odsouvání na okraj společnosti nemůže nikdy pomoci pachatelům změnil své neuctivé chování a začlenit se zpět do společnosti. Dehumanizace nedává žádný smysl, pokud chceme pomoci jednotlivcům, chovat se s respektem a citlivě k ostatním. Uvolňování hněvu a bolesti obětí je oprávněné v případě takového zranění, jaké je obětem způsobeno, ale zaujmout takový postoj tomuto úkolu nijak nepomůže, ba naopak.
Jaké byly vaše největší výzvy, když jste poprvé navrhla použití restorativní justice při závažných trestných činech, jako je sexuální násilí?
Získání společenského a profesionálního přijetí pro tyto postoje je stále mou největší výzvou. Výzkumy a publikace případových studií jsou pro mě proto důležité. To je důvod, proč Ailbhe také věnuje svůj cenný čas pomoci ostatním obětem, které trpí následky trestných činů a vysvětluje jim principy restorativní justice a možnosti, jak jim může pomoci.
Myslíte si, že jsou dnes tyto přístupy ve společnosti více přijímané?
Ano, ale pomalu. Nemůžeme dále odpírat tuto službu obětem i pachatelům. Naším úkolem je však umožnit jim průchod tímto procesem bezpečně fyzicky, procesně i právně. Nařízení EU o obětech z roku 2012 také velmi pomohlo, stejně jako doporučení Rady Evropy a samozřejmě odborné výzkumy. Je ale nutné ve výzkumné činnosti pokračovat, aby bylo možné promítnout tyto principy do legislativy.
„Naším úkolem je zajistit, aby byl proces fyzicky, procesně i právně co nejbezpečnější.“
Co by podle vás bylo třeba udělat, aby mohla být restorativní justice více využívána i v případech závažných trestných činů?
V některých případech legislativa, politická vůle, ve všech případech adekvátní zákonné financování a přístup k odpovídajícím službám, jako součást sociální politiky. S Estelle Zinsstag jsme zjistily, že často není možné dále tyto služby provozovat kvůli podfinancování, s čímž souvisí i to, že si často vůdčí osoby našly lépe placené zaměstnání. Tato situace nám říká, že aby mohlo být poskytování těchto služeb udržitelné, musí být zahrnuty do státem zajišťovaných služeb pomoci obětem trestných činů a nesmí být závislé pouze na nedostatečně financovaných nadšených jednotlivcích, kteří zajistí běh celého procesu.
Čeho chcete dosáhnout vystupováním s Ailbhe Griffith? Jaký je její přínos pro vaši činnost?
Její restorativní setkání dopadlo velmi dobře, a to přitom předtím protrpěla několik let odepřením této služby stejně tak, jako jiné ženy a muži, kterým se stalo něco podobného. Chceme se pokusit šířit poselství: restorativní justice může nabídnout obětem tuto příležitost a pachatelům to, že se mohou se ctí postavit tváří tvář svému nečestnému jednání. Práce facilitátorů je nechat oběť rozhodnout a dotázat se pachatele, zda chtějí, a následně proces zrealizovat tak bezpečně, jak jen je v lidských silách.
Přeložil Jakub Novák a Jana Šindelářová