Dnes uzavíráme Týden restorativní justice 2020, který jsme vzhledem k letošní pandemické situaci slavili více online komunikací než osobně.
Těšíme se na příští ročník, do té doby zůstaňme v kontaktu a rozvíjejme dále komunitu restorativních příznivců!
S radostí nyní vyhlašujeme dokonce 6 vybraných odpovědí na naši anketní otázku
„Jak by to vypadalo, kdyby bylo vaše město/obec restorativní?“
Děkujeme za řadu velmi zajímavých a podnětných komentářů na našem Facebooku RestorativniJustice i zaslaných emailem. Budeme je rádi dále sdílet, jsou skvělým podkladem pro další směřování naší práce při podpoře rozvoje restorativní justice v ČR!
Autoři níže uvedených anketních odpovědí od nás získávají speciální restorativní balíček, prosím ozvěte se do zprávy na FB nebo emailem, rádi jej zašleme na vámi uvedenou adresu!
Představujeme krátký výběr z komentářů, celá znění najdete níže:
👉 Monika Frydrychová: „Představuji si obec, kde by se jednotlivci cítili být důležitou součástí komunity a uměli praktikovat restorativní přístup už od nukleárních rodin (např. rodiče by učili děti tomuto přístupu při sourozeneckých sporech apod.), přes školky a školy až po firmy (zaměstnavatele), kde lidé tráví podstatnou část života. …“
👉 Tereza Dleštíková: „… Restorativní město vidím jako město rozdělené na městské části (pokud není úplně malé), kde jsou podporovány komunitní vazby na mnoha úrovních s tím, že – a to záleží na charakteru místa – v nich vidím sociální/mediační (restorativní) centra či sociální/komunitní pracovníky/facilitátory, jež řeší krizové situace/přispívají k prevenci kriminality/provádí osvětu a vzdělání/podporují zájem obyvatel o lokální dění/organizují kulturní aktivity/podporují inkluzi apod. Úplně nevím, jak dané pojmenovat, ale líbí se mi název Restorativní centrum.“
👉 Anička Kubíčková: „Město by mohlo vypadat stejně, ale žilo by se v něm lépe všem. Osobně jsem velkým příznivcem využívání Restorative Practices ve vzdělávání…“
👉 Tomáš Horeháj: „…Cieľom by bola samotná restoratívna cesta a snaha o návrat komunity do predošlého stavu; v tom úplne najideálnejšom prípade prevencia negatívnych sociálnych javov ako je nezamestnanosť, bezdomovectvo, konflikty, zaskolactvo a pod.“
👉 Lubomír Bajcura: „Občané v našem městě by pachatele trestné činnosti neviděli jako neměnitelné stroje na vraždy a krádeže, ale jako živé a stejně vnitřně zranitelné lidi, tedy své spoluobčany postižené sociální chorobou, kterou mohou oni sami ve spolupráci a v porozumění se státními orgány pomáhat léčit.“
👉 Barbora Lipowczanová: „… Místo řešení určitých přestupků proti městu, pořádku či obyvatelům pokutami či upomínkami by bylo lepší řešit tyto problémy například tou formou, že člověk napraví, co spáchal či odškodni osobu, které to spáchal, dle svého uvážení. „
Celé znění vybraných příspěvků:
Anička Kubíčková:
„Město by mohlo vypadat stejně, ale žilo by se v něm lépe všem. Osobně jsem velkým příznivcem využívání Restorative Practices ve vzdělávání – již od předškolního věku a poté kontinuálně v průběhu života podporovat schopnost rozhodování a participace na životě komunity a společnosti. Jak již dokládá mnoho výzkumů, lze předcházet páchání trestné činnosti zaměřením se na několik oblastí, mezi něž patří traumatické zážitky dětí či nevhodné rodinné zázemí – v dospělosti pak je nutné podpořit vztah jedinců s komunitou, která je jejich jednáním poškozena a zároveň působit terapeuticky na případné psychické a životní obtíže, posilovat socio-emoční kompetence a poskytnout dostatek relevantních příkladů dobré praxe (jak lze situaci řešit jinak, jaké výhody to přináší a pokud možno peer mentor s podobnými zkušenostmi). Jsem moc ráda, že do ČR přinášíte tento koncept.“
Tomáš Horeháj:
„Osobne by som si vedel predstaviť fungovanie RJ mimo trestného práva skôr v malej dedinke/mestečku v rámci úzkej komunity ľudí (max do 10.000 obyvateľov).
Dôležitým aspektom „zrestoratívnenia“ by mala byť ujma, ktorú komunita kolektívne pociťuje (napr. v dôsledku súčasnej pandémie spôsobená zlá ekonomická, sociálna situácia).
Vhodným katalyzátorom by mohlo byť napr. zavedenie dialógu na miestnych školách, ale aj iných inštitúciách (úrady, polícia, súdy). Práve forma dialógu a rozprávania o konkrétnych negatívnych dopadoch na spoločnosť by mohla byt mostom k obnove rozpadnutych vztahov a nástrojom ku zmene. Hoci výsledky takéhoto experimentu by bolo ťažko predvídať, myslím si, že dialóg by mohol vytvoriť vhodný priestor pre tvorbu strategického plánu a hľadania riešenia situácie.
Cieľom by bola samotná restoratívna cesta a snaha o návrat komunity do predošlého stavu; v tom úplne najideálnejšom prípade prevencia negatívnych sociálnych javov ako je nezamestnanosť, bezdomovectvo, konflikty, zaskolactvo a pod.“
Barbora Lipowczanová:
„Myslím, že by to byl velice zajímavý koncept. Místo řešení určitých přestupků proti městu, pořádku či obyvatelům pokutami či upomínkami by bylo lepší řešit tyto problémy například tou formou, že člověk napraví, co spáchal či odškodni osobu, které to spáchal, dle svého uvážení. (budu dělat večer vytržnosti a udělám nepořádek na náměstí? v tom případě pokuta příliš nepomůže – ale když dostanu možnost vyhnout se pokutě tím, že půjdu na den uklízet veřejná prostranství popřípadě dostanu možnost se dozvědět co taková údržba prostranství obnáší? To už by pomocí mohlo). V případě problémů ve školství či hlavně komunikaci na úředech by bylo fajn ustanovit někoho, kdo bude organizovat nějaká setkání mezi lidmi, mezi kterymi je nějaký svár. Často se to řeší skrze několik úrovni a vlastně to nemá žádný výsledek. Osobní setkání vždycky nejlépe věci vyřeší a lidé jsou schopni se většinou rozumně dohodnout. Pokud si každý vyzkouší co obnáší to, na co si stěžuje, nebo se alespoň dozví, co to obnáší pak jistě lépe pochopí všechny souvislosti a k problému nemusí ani dojít. S tím by podle mě souvisel program jakési osvěty obyvatelům města, ve formě informativních přednášek, workshopu, snahy přiblížit správu města občanům, dát jim možnost se více angažovat apod. Ovšem nebudu pouze pozitivní, jelikož vím, že v dnešní době jsou lidé, se kterými to zkrátka jinak než tím potrestáním nepůjde, protože jsou již tak zatrpknuti ve svých představách o tom, jak by to být mělo a jak to je, že žádné ponaučení nebo osvícení u nich nemůžeme očekávat. Ale tato alternativa ve formě učení se, přímé konfrontace a vyzkoušení si na vlastní kůži by mohla být prospěšná – alespoň dle mého názoru – hlavně pro mladé lidi.“
Monika Frydrychová:
„Představuji si obec, kde by se jednotlivci cítili být důležitou součástí komunity a uměli praktikovat restorativní přístup už od nukleárních rodin (např. rodiče by učili děti tomuto přístupu při sourozeneckých sporech apod.), přes školky a školy až po firmy (zaměstnavatele), kde lidé tráví podstatnou část života. Lidé by se ve všech těchto institucích nebáli navzájem setkávat a sdílet své pocity a učili by se vnímat pocity ostatních. Nejdůležitější by bylo vštípit principy restorativního přístupu mladé generaci, dětem. Obec by mohla poskytovat zdarma i nějaké kurzy pořádané odborníky (za přítomnosti např. příslušníků policie…) seznamující veřejnost s restorativním přístupem a možnostmi aplikace v běžném životě a následnou diskuzí. Lidé by se cítili bezpečněji, měli by zájem o své okolí, plně by si uvědomovali negativní i pozitivní vliv svého jednání a projevovali si větší úctu. Ideálně by postupem času klesla např. šikana ve školách, domácí násilí, snížila by se nezaměstnanost…“
Lubomír Bajcura:
„Občané v našem městě by pachatele trestné činnosti neviděli jako neměnitelné stroje na vraždy a krádeže, ale jako živé a stejně vnitřně zranitelné lidi, tedy své spoluobčany postižené sociální chorobou, kterou mohou oni sami ve spolupráci a v porozumění se státními orgány pomáhat léčit.“
Tereza Dleštíková:
„Restorativní justici vnímám především jako přístup k řešení konfliktů, kdy za klíčové považuji akcent na dialog a zapojení komunity. A právě tyto aspekty bych zdůraznila i pokud se týká modelu restorativního města. Velký potenciál restorativní justice vidím jednak v řešení problémů a krizových situací ve vyloučených/„problémových“ lokalitách, jednak v řešení „obyčejných“ sousedských sporů (které mohou – často úplně zbytečně – vyeskalovat až do absurdních rozměrů). Za tím účelem bych ráda viděla ve městech, resp. v městských čtvrtích větších měst restorativní/mediační centrum či sousedského mediátora/facilitátora, jenž by se věnoval jednak řešení sporů v dané sousedské komunitě vzniklých, jednak dalším činnostem podporujícím komunitní život.“ Tuto činnost vnímám v širším kontextu jako součást komunitní práce jakožto metody sociální práce, jež je využívána zatím více v zahraničí než v České republice. V této souvislosti bych chtěla krátce zmínit projekt neziskové organizace Fundación Bien y Paz realizovaný v marginalizovaných čtvrtích Aguablanca a Siloé kolumbijského města Cali spočívající v zavádění restorativních programů a technik při práci s lokální komunitou, ať již jde o pomoc a podporu v tíživé sociální situaci či reakci na kriminalitu, jež do jisté míry pramení právě ze sociálních problémů a jež se pohybuje na škále od drobné trestné činnosti po násilnou, speciální pozornost je pak věnována restorativní práci s mladistvými pachateli trestné činnosti. I když by se na první pohled mohlo zdát, že latinskoamerická čtvrť charakteru no-go zóny není vhodným příkladem restorativního města, opak je pravdou. Právě iniciativu a proces implementace restorativní justice v této oblasti v duchu sociální práce s komunitou, posilování vazeb jejich členů, komunitního sdílení, participace členů při řešení konfliktů a krizových situací a obecně budování „kultury míru“ považuji za zářný příklad snah o vytvoření restoativního města a myslím si, že právě tento projekt by mohl sloužit jako inspirační zdroj pro realizaci těchto tendencí i u nás, a to zejména při řešení krizových situací jak ve vyloučených lokalitách (kriminalita a jiné problémy plynoucí ze sociálních problémů), tak i v „běžných“ čtvrtích (např. při řešení sousedských sporů či jiných problémů dané sousedské komunity).
Pakliže odhlédnu od restorativní justice jako způsobu vnímání a řešení sporů, vidím restorativní město, resp. jednotlivé městské čtvrti jako aktivní komunitu, která sdílí otevřené – veřejné prostory, zajímá se o lokální dění, pořádá různé kulturní aktivity, její jednotliví členové spolupracují a vzájemně se podporují (příkladem mohou být sousedské slavnosti, komunitní zahrady, vydávání lokálních periodik, organizování volnočasových aktivit dětí a mládeže apod.) tak, aby se její členové cítili jako součást celku, aby ke své čtvrti/městu měli vztah a identifikovali se s ní. Takové posilování sociálních vazeb má totiž pozitivní vliv nejen na kvalitu života, ale i – a to posilováním sociální kontroly – na prevenci kriminality. Tendence k podpoře komunitního života vnímám i v Praze (dle mého názoru se asi nejvíce sousedsky prezentuje Žižkov či Dejvice), avšak v tomto ohledu se máme ještě co učit např. od Barcelony či Madridu.
V neposlední řadě – již krátce – za restorativní město považuji rovněž město podporující národnostní a kulturní diverzitu, resp. inkluzi a interkulturní dialog tak, aby mezi sousedy z různých etnických/národnostních skupin neexistovaly předsudky a dělení na „my a oni“, ale vzájemné porozumění a pochopení, neboť situace, kdy vedle sebe žijí lidí z různých socio-kulturních prostředí, je realitou v mnoha světových městech, pomalu, ale jistě včetně Prahy.
Abych stručně shrnula výše zmíněné, restorativní město vidím jako město rozdělené na městské části (pokud není úplně malé), kde jsou podporovány komunitní vazby na mnoha úrovních s tím, že – a to záleží na charakteru místa – v nich vidím sociální/mediační (restorativní) centra či sociální/komunitní pracovníky/facilitátory, jež řeší krizové situace/přispívají k prevenci kriminality/provádí osvětu a vzdělání/podporují zájem obyvatel o lokální dění/organizují kulturní aktivity/podporují inkluzi apod. Úplně nevím, jak dané pojmenovat, ale líbí se mi název Restorativní centrum.“