V Česku se aktuálně řeší možné snížení hranice trestní odpovědnosti z 15 let na 14 let, případně i níže u nejzávažnějších činů. Téma otevřela současná vládní reprezentace (zejména politici z ANO, SPD a Motoristů), která to má i v programovém prohlášení a zdůvodňuje krok rostoucí brutalitou a závažností trestné činnosti dětí a mladistvých. Debatu posilují i aktuální statistiky a mediálně výrazné případy – kriminalita nezletilých mírně roste a objevují se i závažnější trestné činy.
Z pozice odborníků, jako je Jana Hulmáková, výzkumnice z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, je potřeba debatu korigovat, protože empirická data neukazují, že snížení věku automaticky snižuje kriminalitu. Děti často jednají impulzivně bez plného uvědomění důsledků.
Z hlediska restorativní justice je klíčové upozornit, že nejde jen o „věk“, ale o volbu přístupu státu k dětem: zda posílí represi (trestání), nebo bude řešit příčiny, odpovědnost a nápravu škody. U mladistvých jsou dlouhodobě účinnější preventivní, podpůrné a restorativní nástroje než pouhé zpřísňování trestní politiky.
Více o rizicích a limitech navrhovaných změn v následujícím rozhovoru:
Je podle Vás správné v takové situaci otevírat téma snížení věku trestní odpovědnosti? Z debat odborníků (např. PF UK) plyne, že problém není ani tak v nastavení zákona, ale v možnostech jeho fungování v praxi.
Otázka snižování hranice trestní odpovědnosti se rámci odborné diskuse, ale zejména širší společenské diskuse, objevuje opakovaně. Často v souvislosti s tím, že se trestně neodpovědné dítě dopustí nějakého velmi závažného činu jinak trestného, případně v souvislosti s nárůstem registrované kriminality u této věkové kategorie. To je ostatně jedním z hlavních důvodů, proč se otevřela tato debata i v současné době, protože v období po pandemii covid-19, bylo možné zaznamenat nárůst registrované kriminality, včetně kriminality násilné. Pomineme-li, že obecný nárůst registrované kriminality v období po pandemii-covid19, lze do značné míry vysvětlit demografickými vlivy, je třeba upozornit na to, že děti mladší patnácti let jsou dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže za činy jinak trestné odpovědné, i když se nejedná o odpovědnost trestní. Přitom je možné jim ukládat různá opatření, z nich většina z nich je obsahově shodná s výchovnými či ochrannými opatřeními, které lze ukládat mladistvým. Patří mezi ně i velmi intenzivní opatření jako jsou ochranná výchova a ochranné léčení. Problémy, které se v praxi vyskytují při jejich ukládání či výkonu, však snížení hranice trestní odpovědnosti nevyřeší.
⸻
Pokud by se hranice trestní odpovědnosti mladistvých skutečně snížila, kam by tyto děti reálně směřovaly? Dnes v Česku například neexistují specializovaná zařízení typu zabezpečovací detence pro děti pod 15 let.
Je otázka, zda by došlo k plošnému snížení věku trestní odpovědnosti či, jak je též zvažováno, ke snížení jen v případě velmi závažných druhů kriminality. V případě plošného snížení lze s ohledem na účel ZSM, principy ukládání sankcí tam zakotvené a s ohledem na převažující méně závažný charakter kriminality dětí mladších patnácti let předpokládat využívání odklonů a méně intenzivních sankcí spíše výchovného charakteru. Tedy v podstatě sankce obdobného obsahu, které je možné jim uložit i nyní. V případě velmi závažných činů se pak ale dá předpokládat např. i využití trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody, případně zabezpečovací detence. I když zde by se zřejmě s ohledem na nastavení podmínek pro její ukládání jednalo o naprosto výjimečné případy. Nižší věk těchto dětí, které by měly tyto sankce vykonávat, s sebou však přináší i řadu otázek souvisejících s výkonem takových opatření jako je např. zajištění povinné školní docházky, otázka společného výkonu dětí mladších 15 let spolu s mladistvými, kteří mohou být ve věznici pro mladistvé až do 19 let včetně, s čímž může být spojena celá řada rizik. Obdobné problémy by bylo třeba řešit í v případě jejich umístění do zabezpečovací detence.
⸻
Z praxe zaznívá, že chybí dostupné programy, odborníci i kapacity pro práci s dětmi a jejich rodinami. Není tedy hlavní problém spíš v absenci služeb než v nastavení trestní odpovědnosti?
Při pohledu na faktory, které ovlivňují kriminalitu, případně následně na recidivu je třeba zdůraznit, že trestní právo má ve srovnání s nástroji využívanými v oblasti primární a sekundární prevence velmi omezené možnosti, resp. některé trestní sankce mohou dokonce působit kontraproduktivně. Z hlediska úsilí o prevenci kriminality mládeže se tedy jeví jako zásadní zaměřit se právě na oblast primární a sekundární prevence. V rámci terciární prevence pak na zajištění dostupnosti takových intervencí, které nejsou zaměřeny na odstrašení či disciplínu, ale spíše rehabilitačně či terapeuticky. K tomu je ovšem nezbytné, aby ten, kdo jejich uložení rozhoduje je měl k dispozici. Přitom problém s nedostatečnou dostupností programů při ukládání opatření dětem mladších patnácti let byl zjištěn i v rámci nedávno realizovaného výzkumu IKSP „Děti mladší patnácti let v systému soudnictví ve věcech mládeže“. .
⸻
Do jaké míry dnes systém vůbec dokáže naplňovat výchovná opatření, když podle odborníků často naráží na jejich nízkou vymahatelnost a personální poddimenzovanost?
Pokud jde o vymahatelnost opatření ukládaných dětem mladším patnácti let je třeba se obecně zamyslet nad tím, do jaké míry jednotlivé subjekty, které se podílejí na výkonu soudnictví ve věcech mládeže, využívají dalších prostředků a nástrojů např. v oblasti občanského práva. Těmi je totiž možné cílit nejen na dítě, ale na celé prostředí, ve kterém žije. Problém může spočívat i v nedostatečné vzájemné informovanosti jednotlivých subjektů o aktuální situaci a potřebách dítěte. Pokud jsou např. orgány sociálněprávní ochrany či Probační a mediační služba personálně nedostatečně zajištěné, nelze očekávat při ukládání a výkonu těchto opatření výraznější pozitivní posun. Také problémy, které souvisejí s výkonem ochranné výchovy, včetně dlouhodobého problému výkonu ústavní a ochranné výchovy ve stejných zařízeních, dostupností dalších služeb, např. adiktologických, psychologických či psychiatrických či zajištění kontinuální práce s prostředím, ze kterého dítě přichází a kam se vrací, nelze řešit bez velmi úzké spolupráce s příslušnými resorty, zejména zdravotnictví a práce a sociálních věcí. Nedostupnost těchto služeb opět limituje možnost efektivní práce s dětmi, kterým je toto opatření uloženo. Problém s nedostatkem dětských psychiatrů a psychologů v rámci celého systému soudnictví ve věcech mládeže potvrdil i již výše zmíněný výzkum IKSP. To pak může soudy výrazně omezovat při ukládání vhodných forem intervencí.
⸻
Nehrozí, že snížení věku povede spíš k dřívějšímu „vtažení“ dětí do trestního systému, aniž by se řešily klíčové příčiny – jako je nefunkční rodinné prostředí, šikana nebo duševní potíže?
Jak již bylo řečeno, větší potenciál preventivně působit kriminalitu dětí je v oblasti primární a sekundární prevence. Zároveň je třeba počítat s tím, že vtažení dětí do systému trestní justice s sebou obecně nese samo o sobě negativní účinky, jako je např. stigmatizace, které mohou komplikovat reintegraci těchto dětí. Přitom velká část dětí, které se dopouští činů jinak trestných, nevyžaduje intenzivnější formy intervence. V těchto případech je naopak efektivnější, pokud možno, odklonit od formálního pojednávání věci a využívat různé restorativní postupy, které zároveň často vedou i k lepšímu uspokojení potřeb obětí. Přitom tyto postupy je možné dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže realizovat v případě dětí mladší patnácti let i nyní.
⸻
Odborníci se shodují, že klíčová je prevence a multioborový přístup, nikoli samotná represe. Jak by měl takový funkční systém podle vás konkrétně vypadat v českých podmínkách?
To je velmi složitá otázka, kterou nelze stručně odpovědět. Proto se o to nebudu pokoušet. Pokud se soustředíme jen na systém soudnictví ve věcech mládeže, lze ale alespoň zmínit případy dobré praxe, které mohou situaci v tomto směru zlepšit. Zmínit lze například již vyzkoušené fungování Týmů pro mládež či obdobných platforem na místní úrovni. I zde je však třeba poukázat, což potvrdily i výsledky výše zmíněného výzkumu IKSP, že tyto platformy v ČR nefungují plošně. Obecně by tedy mohlo přispět ke zlepšení situace jejich institucionální zakotvení a zajištění jejich stabilního financování.
⸻
Pokud byste měla formulovat doporučení pro zákonodárce: jaké konkrétní kroky (v oblasti služeb, prevence nebo práce s rodinami) by měly předcházet jakékoli úvaze o zpřísňování trestní odpovědnosti?
To je opět složitá a komplexní otázka, na kterou se nedá krátce odpovědět. Opět tedy spíše příkladmo. Pokud se omezíme pouze na oblast soudnictví ve věcech mládeže bylo by vhodné se mimo jiné zaměřit na zajištění stabilního financování programů pro mládež, orientovaných spíše rehabilitačně, tak aby byla zajištěna jejich plošná dostupnost a variabilita a zároveň i kontrola jejich kvality. Ke zlepšení vzájemné informovanosti by též přispělo vytvoření jednotného registru dostupných programů. Pozornost by nepochybně také zasloužila např. stávající situace v oblasti ukládání ústavní a ochranné výchovy a jejich výkonu, včetně např. vyjasnění toho, komu, má být ukládána ústavní a komu ochranná výchova, v návaznosti na to pak také zajištění oddělení jejich výkonu. I zde platí již výše zmiňovaná potřeba zajištění dostupnosti služeb zejména v oblasti psychologické, adiktologické, psychiatrické péče a také kontinuální sociální práce zejména s rodinou dítěte.