Institut pro restorativní justici se běžně nevyjadřuje ke každému politickému sporu. Současné dění kolem České televize a Českého rozhlasu se ale dotýká něčeho, co je pro restorativní přístup zásadní: schopnosti společnosti naslouchat, porozumět konfliktům v jejich složitosti a vytvářet prostor pro odpovědný veřejný dialog. Jiná média takovou povinnost plnit nemusejí.
V posledních dnech se spor o budoucnost médií veřejné služby výrazně vyostřil. Vláda schválila návrh, podle něhož mají Česká televize a Český rozhlas přestat být financovány z televizních a rozhlasových poplatků a jejich hlavním zdrojem se má stát příspěvek ze státního rozpočtu. Na návrh reagovali zaměstnanci obou médií jednodenní výstražnou stávkou. Demonstrace a stávky posledních dnů ukázaly, že veřejnost svá média jen tak neoželí. Evropská vysílací unie (EBU) upozornila, že návrh neobsahuje dostatečné záruky proti politickému vlivu na budoucí financování. Prezident Petr Pavel řekl, že pro změnu neslyšel dostatečné zdůvodnění a že nesmí být ohrožena nezávislost médií veřejné služby.
Kdo bude rozhodovat o financování?
Veřejná debata se teď točí kolem otázky, kdo bude do budoucna držet klíč k financování médií veřejné služby a jaké záruky budou chránit jejich nezávislost před aktuální politickou většinou.
Nejde přitom jen o technickou změnu způsobu placení. Peníze mohou být nejsilnější pákou moci. I bez přímých zásahů do obsahu může nestabilní nebo politicky závislé financování postupně měnit chování institucí, oslabovat jejich odvahu, zužovat rozsah veřejné služby a vytvářet tlak na témata, formáty i lidi, kteří veřejnou službu naplňují.
Proč je to důležité z pohledu restorativní justice?
Z pohledu restorativní justice je přitom právě kvalita veřejného dialogu zásadní. Mluvíme-li o vině, odpovědnosti, trestu, nápravě, násilí, obětech, pachatelích, komunitách nebo důvěře v instituce, potřebujeme média, která dokážou složitá témata zprostředkovat věcně, dlouhodobě a bez závislosti na okamžité politické objednávce.
Veřejná služba znamená též vzdělávání, regionální pokrytí, dětské vysílání, archiv, kulturu, zahraniční zpravodajství a prostor pro témata, která nejsou vždy komerčně výhodná, ale jsou společensky důležitá. A mezi taková patří právě restoratiní spravednost a další sociální inovace.
Nezávislá média veřejné služby nejsou dokonalá a mají být kritizována. Mají být kontrolována, mají vysvětlovat svá rozhodnutí a mají nést odpovědnost. Kritika ale nemá vést k jejich politickému či finančnímu oslabení a podřízení politické moci.
Důležitá proto není jen výsledná podoba zákona, ale i způsob, jakým se o ní rozhoduje. Takto zásadní změna by neměla vznikat ve spěchu, bez přesvědčivého zdůvodnění, bez promyšlené alternativy a bez silných pojistek proti politickému vlivu.
Změny, které se týkají institucí důležitých pro veřejnou důvěru, vyžadují odbornou diskuzi, transparentní analýzu dopadů a skutečné zapojení těch, kterých se bezprostředně týkají. Tyto kroky nenastávají.
Legislativní proces je teprve na začátku.
Restorativní přístup jako vodítko
Restorativní přístup nás učí, že konflikty se nemají umlčovat ani rozhodovat silou momentální převahy. Mají se otevírat férově, s respektem k faktům, odpovědnosti a hlasům těch, kterých se týkají. Totéž bychom měli chtít i od debaty o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu.
Podporujeme proto princip nezávislého, stabilního a předvídatelně financovaného veřejnoprávního vysílání. Ne jako bezvýhradnou podporu jakékoli instituce, ale jako podporu podmínek, bez nichž se veřejný dialog zužuje, důvěra oslabuje a složitá společenská témata mizí z prostoru, kde je můžeme společně promýšlet.