Každý člověk, každá rodina, komunita i společnost má své kostlivce ve skříni. Něco bolestivého, nepojmenovaného, něco, kolem čeho se chodí potichu. Z psychologie víme, že to, co zůstává vytěsněné, nezmizí. Jen to dál působí. A podobně je to i se společností.
V českém prostředí se opakovaně ukazuje, že takovými tématy jsou naše sudetoněmecké dějiny, kolaborace s komunistickým režimem nebo zacházení s romskou menšinou. Právě posledního tématu se dotýká film Pramen, uvedený letos na festivalu v Karlových Varech.
Vrací se do 80. let a otevírá jednu z nejbolestivějších kapitol československých dějin: nucené a protiprávní sterilizace romských žen. Do doby, kdy stát, úřady a zdravotnický systém vstupovaly do nejintimnější sféry lidského života: do možnosti mít děti.
Restorativní spravedlnost nám k takovým tématům nabízí důležitou otázku: Nejen „kdo porušil zákon?“, ale především „co se stalo? Komu bylo ublíženo? Kdo měl moc? Kdo nese odpovědnost? A co je potřeba udělat, aby mohla být alespoň částečně obnovena důstojnost těch, kterým bylo ublíženo?”
Český stát v této věci některé kroky učinil. Vláda se obětem omluvila a vyjádřila politování. Od roku 2022 existuje zákon, který umožňuje žádat o jednorázové odškodnění 300 000 Kč. Ženy, které byly v letech 1966–2012 sterilizovány bez svobodného a informovaného souhlasu, se mohou obracet na Ministerstvo zdravotnictví, a to až do ledna 2027. S podáním žádostí a shromažďováním podkladů jim pomáhají také nevládní organizace.
Důležitou roli sehrává Liga lidských práv. Ta v rámci osvěty v tématu porodnického násilí otevřela také Centrum pro oběti nedobrovolných sterilizací v Ostravě, vedené Elenou Gorolovou, ženou, která sama patří mezi oběti a roky bojovala za spravedlnost. Právě tento rozměr je pro restorativní pohled zásadní: nejde jen o právní formulář, ale o doprovázení, uznání a zajištění, že ženy nezůstanou se svou zkušeností samy.
Zároveň tu platí: odškodnění samo o sobě není uzdravení. Peníze sice mohou být důležitým prvkem uznání odpovědnosti, nemohou ale vrátit děti, které se nemohly narodit. Nemohou napravit ponížení, ztrátu důvěry, stud, trauma ani dlouhé roky mlčení.
Restorativní pohled na spravedlnost nenahlíží jen jako na právní akt. Je v ní také obsažena ochota slyšet svědectví, uznat újmu, přiznat odpovědnost bez zlehčování, vytvořit bezpečný prostor, kde dialog možný. A mnohdy je právě umění tím nejlepším kanálem. Je citlivé i nesmlouvavé zároveň. Film Pramen je příležitostí, jak znovu otevřít dveře ke skříni, do které jsme jako společnost dlouho nechtěli nahlížet.
Těšíme se do kina a děkujeme scenáristům Marku Leščákovi a Ivanu Ostrochovskému, že pomáhají české společnosti k uzdravení.