PSYCHOLOGICKÉ DOPADY RESTORATIVNÍ PRAXE NA OBĚTI TRESTNÝCH ČINŮ – SOUHRNNÝ PŘEHLED

Rešerše textu:

NASCIMENTO, Anna, ANDRADE, Joana a ANDREIA DE CASTRO RODRIGUES. The Psychological Impact of Restorative Justice Practices on Victims of Crimes—a Systematic Review. Online. Trauma Violence & Abuse. 2022, vol. 24, no. 3, s. 1929-1947. ISSN 1524-8380. Dostupné z: https://doi.org/10.1177/15248380221082085. 

Zpracovala Lea Vaňkátová.

Pro podporu úvah o přínosech restorativních programů nabízíme výsledky širokého celosvětového šetření publikovaného v roce 2023, ve kterém autoři analyzují výzkumy k potenciálu restorativní spravedlnosti pro oběti trestné činnosti zveřejněné v letech 2000 – 2020. Svou přísně nastavenou optikou z celkem 1373 studií vybrali 35 z nich, které přinášejí informace o psychologických dopadech na oběti trestných činů přímo zapojených do různých forem restorativního programu (mediace založené na principech restorativní justice a restorativní konference). Tento výběr nabízí zkušenost více než 3600 obětí v 11 zemích a v celé škále závažnosti trestné činnosti a jejích dopadů (včetně osob pozůstalých).

Autoři v úvodu komentují dosavadní vývoj výzkumné činnosti v otázce efektivity restorativních programů a konstatují, že první vlna výzkumů v této oblasti byla zaměřena spíše a „pouze” na hodnocení restorativního procesu a míru spokojenosti účastníků restorativního programu s jeho průběhem*.¹ Zde se setkáváme se závěry obecné spokojenosti zapojených stran s restorativním přístupem souvisejících především s možností vyjádřit se, zapojit se do řešení konkrétní situace a zažít pocit spravedlnosti. 

V hodnocení samotného zážitku restorativního setkání oběti a pachatele autoři uvádí do souvislosti některé základní aspekty, které jsou z podstaty věci na restorativním setkání (a přípravě na něj) přítomny a již v této rovině mají konkrétní účinky na oběti:

• samotné dobrovolné zapojení obětí, účast na řešení jejich situace a možnost vyjádřit své myšlenky a emoce (nebo také vyprávění o traumatické události)  zmírňuje smutek, strach, úzkost, přináší úlevu a podporuje uzdravení; 
• uznání újmy, potřeb a prožívání obětí jim poskytuje větší pocit kontroly nad vlastní situací a je zásadní pro obnovení jejich pocitu bezpečí a posílení sebedůvěry, což je pak klíčové pro přechod ze statusu „oběti“ do statusu „přeživšího“². Tento proces se zakládá na přijetí určité ztráty a následném emocionálním uzavření situace; 
• přístup k informacím týkajících se vlastní viktimizace umožní obětem jejich zkušenost lépe integrovat a přeformulovat.

Výsledky šetření:

Novější studie nabízejí hlubší zkoumání vlivu restorativních programů na psychické zdraví člověka a jeho kvalitu života. Hlavní výsledky zahrnutých studií ukázaly, že byly ve všech sledovaných zdrojích zjištěny stejné kategorie psychologických dopadů zkušenosti z restorativního programu. Tyto psychologické dopady lze definovat jako jakékoli změny nebo nově vzniklé psycho-emocionální aspekty, které se liší od předchozího stavu oběti způsobeného kriminalitou (tj. před intervencí restorativní justice):

• Účast v restorativním programu vedla u zapojených obětí k výraznému snížení negativních emocí (také v souvislosti se symptomy PTSS), včetně úzkosti, strachu, stresu, smutku a vnitřního napětí. Některé studie potvrzují tento pokles (v prožívání úzkosti, stresu a strachu) také ve srovnání obětí, které prošly restorativními programy, s oběťmi, které prošly konvenčním právním procesem a byly oběťmi stejného typu trestného činu. 
• Významným dopadem je zlepšení vnímání sebe sama a snížení negativních pocitů spojených s viktimizací, jako jsou pocity nejistoty, ztráty kontroly, nespravedlnosti a nízkého sebevědomí. Emocionální transformace se týká také pocitu viny obětí, přičemž výsledky ukazují snížení sebeobviňování souvisejícího s traumatickou zkušeností.
• Dostupná data svědčí o tom, že oběti prostřednictvím restorativních programů nejenže překonávají pocity bezmoci či ztráty kontroly nad tím, co se stalo, ale také obnovují vnímání bezpečí a sebeúcty a podporují své vlastní posílení. Tyto výsledky jsou zásadní pro přechod z role oběti do role „přeživšího”, což je klíčové pro emocionální zotavení po traumatické události (tj. spáchaném trestném činu).
• Dále studie upozorňují, že účast v restorativním programu poskytuje obětem pocit emocionálního uzavření – překonání situace, které pak přináší úlevu a sílu pokračovat v životě. Tento pocit emocionálního uzavření je přítomen také u obětí závažných a násilných trestných činů, jako jsou vraždy nebo fyzické a sexuální útoky. Lze vysledovat také pozitivní význam restorativního programu v procesu truchlení. 
• Další poznatky ukazují, že negativní emoce hněvu nebo nenávisti, které oběti cítí vůči pachatelům a které mohou způsobovat významnou zátěž pro nervový systém, jsou po restorativním programu přítomny v nižší míře než u obětí, které prošly konvenčními soudními zásahy. Navíc byla tato skutečnost potvrzena jako přetrvávající i v průběhu času. Současně dochází ke snížení touhy po pomstě, což poukazuje na změny obětí v jejich vnímání pachatelů, přijetí pozitivnějších postojů souvisejících s dopady trestného činu a podporujících (jejich) duševní zdraví.  Podstata spočívá v „na člověka zaměřené orientaci” restorativního procesu, který umožňuje transformaci pohledu na pachatele  z „kriminálníka“ na člověka, jenž spáchal trestný čin v rámci svého vlastního kontextu.
• Co se týče významu vnímání omluvy pachatele ze strany obětí, lze konstatovat, že projevy lítosti pachatelů, které jsou vnímány jako upřímné, mají pozitivní a významný psychologický dopad na oběť, který přetrvává v čase.
• Jak je uvedeno také výše, účast v restorativních programech jednoznačně napomáhá uspokojit potřeby obětí (například potřebu získat informace o tom, co se stalo a proč), zapojit se více do soudního procesu, vyjádřit své emoce a být v nich potvrzen (validován) a získat pocit posílení a překonání emocionální zátěže způsobené trestným činem.

Autoři studie závěrem shrnují, že restorativní programy na základě důkazů ze šetření umožňují procesy hlubokých a významných emocionálních změn pro zúčastněné oběti. Zároveň vybízí ke sledování několika faktorů, které mohou efektivitu restorativních programů významně ovlivnit – jmenujme především tzv.  procedurální kontrolu před zahájením restorativního programu. V v tomto kontextu uvádějí především zvažování a vyhodnocení vhodnosti zapojení pachatelů a pachatelek do restorativního programu a samotného restorativního setkání, například co se týče jejich postoje k  trestné činnosti, míry přijetí jejich odpovědnosti nebo jejich celkové schopnosti se restorativního setkání účastnit. Zároveň je vyzdvihována důležitost kvalitního vedení restorativního procesu a kvality práce mediátorů a facilitátorů.