Francouzka Gisèle Pelicot, jejíž případ sexuálního násilí v posledních měsících sledovala média po celém světě, nyní vydala knihu, ve které popisuje zkušenost s více než desetiletím sexuálního zneužívání a následným soudním procesem s dnes již bývalým manželem a desítkami dalších pachatelů.
Nás v IRJ zaujal moment, kdy Gisèle Pelicot trvala na veřejném soudním jednání. Její rozhodnutí nezůstat v anonymitě a požadovat otevřené projednání vyvolalo širokou debatu o odpovědnosti, studu a roli společnosti a komunity při řešení sexuálního násilí.
Rozhodnutí požádat o veřejné soudní jednání nebylo jen procesním detailem. Byl to silný akt a jasná formulace potřeby oběti. Gisèle Pelicot tím odmítla nést události coby soukromou tragédii, odmítla nést na bedrech stud za spáchané zločiny. Výslovně formulovala, že ji musí nést pachatelé. Tím posunula rámec případu a z individuální tragédie se stala otázka společenské odpovědnosti. Ve Francii i dalších zemích proběhly spontánní podpůrné akce, organizace pracující s oběťmi a lidskými právy označily její krok za „historický“, na sociálních sítích se objevily tisíce vyjádření solidarity a její jméno se stalo symbolem odmítnutí studu.
Jedním ze základních principů restorativní justice je též aktivní převzetí odpovědnosti za způsobenou újmu, pochopení dopadů vlastního jednání. Právě veřejné řízení může vytvořit prostor, kde je ona odpovědnost pojmenovaná, viditelná a nelze ji relativizovat.
Restorativní spravedlnost pracuje také s konceptem reintegračního studu – tedy odsouzení činu bez přehnané stigmatizace samotné osoby pachatele. Veřejné slyšení může tento princip podpořit, pokud zůstane zaměřeno na odpovědnost za čin a nepřeváží vnější vlivy, jako jsou někdy senzacechtivá média.
Dalším klíčovým restorativním principem je obnova důstojnosti oběti. Ta má mít hlas a možnost říci, co potřebuje, co jí pomůže a jaký dopad na ni čin měl. To zahrnuje i právo rozhodovat o tom, zda chce věc projednat veřejně či nikoli. V souvislosti s tím paní Pelicot v rozhovorech zmiňovala i zdánlivě nedůležitý detaill, a to že chodila na jednání soudu velice elegantně oblečená. Právě proto, aby si mohla brát nazpět a držet svoji integritu a sílu.
Důležitost veřejného procesu se ukázala i v případu J. Epsteina, po jehož úmrtí v cele byl trestní proces ukončen — bez hlavního líčení, bez výpovědí před porotou a bez rozsudku. Po jeho smrti federální soud umožnil obětem promluvit v rámci slyšení o uzavření případu. Některé z nich skutečně vystoupily a veřejně popsaly újmu. Nebylo to sice totéž jako hlavní proces s přítomným obžalovaným, ale ukazuje to potřebu obětí sejmout ze sebe část tíhy, případného studu a traumatu.
V Česku jsme v nedávné době sledovali případ fotbalového trenéra Vlachovského, který natáčel tajně své svěřenkyně v šatnách apod. V tomto případě oběti též žádaly veřejné projednání. K němu však nedošlo, soud rozhodl tzv. trestním příkazem – mimo jiné s argumentem státního zástupce, že by obětem hlavní líčení nemuselo nijak ulevit. Český trestní řád přitom nově výslovně zakotvuje restorativní přístup, tedy snahu zohledňovat potřeby obětí a podporovat jejich aktivní roli. Pokud se ale o tom, co je pro oběť „dobré“, rozhoduje bez ní či proti jejímu výslovnému přání – systém ji tím zrazuje. Restorativní justice totiž není paternalistická. Neznamená „chránit oběť před ní samotnou“.
Spravedlnost není jen technický proces aplikace práva. Je to i otázka důstojnosti, odpovědnosti a veřejného pojmenování škody. Případ Gisèle Pelicot tak není jen francouzským příběhem. Je ukázkou toho, jak zásadní je slyšet potřeby oběti. A jak může samotný průběh přelíčení zásadně ovlivnit další život jak obětí, tak pachatelů.