Podnikatel a investor Ondřej Fryc podporuje Institut pro restorativní justici dlouhodobě. V rozhovoru mluví o tom, proč ho zajímají organizace, které mění systém, proč podle něj nestačí dobrý úmysl a proč má smysl podporovat práci s dopady trestných činů, nejen trestání. S Ondřejem Frycem si povídala Petra Šach.
Investovat do lidí, kteří něco mění
Ve startupovém světě investuješ do budoucnosti, která ještě neexistuje. Je v něčem podobná i podpora organizací v nevládním sektoru?
Možná bych to řekl trochu jinak. Neinvestujeme jen do budoucnosti, ale hlavně do lidí. Do lidí, kteří něco mění kolem sebe. Nejsou to pasivní příjemci podpory, ale lidé, kteří tvoří, posouvají věci dopředu a berou za ně odpovědnost.
Ve startupech je to vidět hodně zřetelně. Jsou tam lidé s energií, snem, jiskrou v oku. Zaměstnávají další lidi, vytvářejí produkty, exportují, platí daně. Pro společnost je dobře, že takoví podnikatelé existují. A v neziskovém sektoru je to v něčem podobné. Také tam jsou lidé, kteří nečekají, až problém vyřeší někdo jiný, ale sami se do něj pustí.
Proč sis po prodeji vlastní firmy vybral právě startupy?
Protože podnikání je něco, co mě provází celý život. Po prodeji firmy bylo jasné, že nechci jen někam ukládat peníze nebo je přesouvat zleva doprava. To nepřináší žádnou přidanou hodnotu.
Ve startupech jsem mohl využít nejen kapitál, ale i zkušenost. Umím pomoct firmám ve fázi, kdy už nejde jen o nápad na papíře, ale zároveň to ještě není hotová firma. Právě tam dávají naše zkušenosti se škálováním a růstem největší smysl.
Hledám pákový efekt
Proč je pro tebe důležité investovat čas, energii a prostředky i do organizací v občanské společnosti?
Člověk má přirozenou potřebu, aby jeho prostředky k něčemu byly. Nepřináší mi uspokojení dívat se na výpisy z portfolia, sledovat žebříčky miliardářů nebo jen přesouvat peníze mezi účty. To je pro mě prázdné. Mě baví být užitečný.
U startupů je dopad v tom, že vznikají firmy, práce, produkty, know-how. U neziskových organizací může vznikat jiný druh dopadu. A mě zajímají hlavně ty organizace, které mají potenciál měnit společnost jako celek.
Nepodporuji primárně projekty typu „pomůžeme jednomu konkrétnímu člověku“, i když to je samozřejmě důležité a záslužné. Mě zajímají věci, kde jedna investovaná koruna může vytvořit mnohonásobně větší hodnotu pro společnost.
To je i důvod, proč podporuješ restorativní justici?
Ano. Váš obor je dobrý příklad. Pokud se podaří snížit recidivu jen o několik procentních bodů, má to obrovský dopad. Nejen finanční, i lidský. Týká se to obětí, pachatelů, jejich rodin i celé společnosti. To je ten pákový efekt, který mě zajímá.
Nestačí dobrý úmysl. Důležití jsou lidé
Když se díváš na nevládní organizace, hodnotíš je podobně jako startupy?
V podstatě ano. Primárně se dívám na lidi. Kdo jsou? Jsou to lídři? Mají energii, charisma, schopnost něco dotáhnout? Spousta lidí má dobrý úmysl, ale to samo o sobě nestačí.
Druhá věc je téma. I ve startupu můžu potkat skvělého člověka, který ale dělá něco, v čem nevidím velký přínos. Potřebujete obojí: skvělé lidi a smysluplné téma.
Jaká témata tě zajímají nejvíc?
Školství, věda, restorativní justice, duševní zdraví, exekuce a obecně systémové změny. Tedy oblasti, které mají přesah a kde změna může pomoci mnoha lidem najednou.
Dřív jsem podporoval skoro každého, kdo přišel s dobrou myšlenkou. Postupně jsem ale zjistil, že mě stále víc zajímají právě systémové změny. Pomoc jednotlivým lidem je důležitá, ale dnes se soustředím hlavně na projekty, které mění prostředí jako celek.
Stát je často příliš roztříštěný
Co podle tebe dnes nejvíc brání systémovým změnám v Česku?
Hodně často politika. Mám pocit, že spousta dobrých nápadů se zabije jen kvůli politickým přestřelkám. Ne proto, že by byly špatné, ale protože se někdo potřebuje vymezovat proti někomu jinému.
Stát navíc naráží na to, že je obrovský a roztříštěný. Každý resort si řeší svoje věci. Jakmile je problém napříč resorty, často nefunguje nikdo jako skutečný vlastník tématu.
Neziskové organizace bývají menší, mají jasného vlastníka problému a lidé v nich často cítí silnou odpovědnost za to, co dělají. To je jejich velká síla.
Je ti tedy bližší menší, agilnější způsob fungování?
Ano. Blízká je mi ochota něco zkusit, rozhodnout se a nést za to odpovědnost. Člověk může udělat chybu. Ale něco se děje. Mnohem horší než udělat chybu je nedělat nic.
Neziskový sektor potřebuje kvalitní lidi. A ti něco stojí
Kdyby si měl neziskový sektor vzít něco ze startupového prostředí, co by to bylo?
Větší důraz na kvalitu lidí, exekuci a měření výkonu.
Mám pocit, že neziskové organizace někdy trpí tím, že se snaží být příliš „sluníčkové“. Jako by komerce byla skoro sprosté slovo. Často tam vidím odpor k tomu, aby byl někdo opravdu dobře zaplacený. Jako by vyšší plat znamenal, že ten člověk organizaci vysává.
Jenže bez kvalitních lidí to nejde. A kvalitní lidé se musí zaplatit. Když v organizaci chybí kompetence, chybí i výtlak. A bez výtlaku se nedá měnit systém.
Duševní zdraví je obrovsky podceňované téma
Které společenské změny považuješ dnes za nejvíc podceňované?
Určitě duševní zdraví. To je moje srdeční téma. Mám pocit, že duševní zdraví společnosti se zhoršuje neuvěřitelným tempem. Týká se to dospělých i dětí.
A přitom se to často řeší hlavně léky. Psychiatrů je nedostatek, výdaje na medikaci rostou, a přesto se problém zhoršuje.
Měli bychom být mnohem otevřenější novým přístupům a inovacím. Místo toho často hledáme důvody, proč něco nejde, místo abychom hledali způsoby, jak to bezpečně vyzkoušet.
To se dotýká i spravedlnosti. Často převládá důraz na represi místo hledání dlouhodobých řešení.
Přesně. Místo aby se společnost snažila kultivovat prostředí, často se pracuje se strachem, represí a rozdělováním. Vidím to ve veřejné debatě kolem kriminality, migrace i dalších témat.
Místo práce s fakty se často pracuje s emocemi a strachem. A to podle mě nikam nevede.
Filantropie nemá být povinnost. Má dávat smysl
Měla by být podpora občanské společnosti přirozenou součástí úspěšného podnikání?
Nemyslím si, že by se to mělo lidem tlačit jako povinnost. Kdykoliv se něco začne lidem vnucovat, tak to nefunguje.
Spousta bohatých lidí na charitu nepřispívá vůbec, ale já nikoho nesoudím. Mě to baví. Mě to činí šťastným. Dává mi to pocit užitečnosti.
Dělám to vlastně ze sobeckého důvodu: protože mi to dává smysl a mám z toho radost.
Ale zároveň si myslím, že bychom v Česku potřebovali mnohem víc velkých dárců. Lidí, kteří jsou ochotni posílat miliony korun na veřejně prospěšné projekty, je u nás bohužel pořád velmi málo.
Co tomu podle tebe brání?
Mnoho lidí nemá čas zjišťovat, které organizace jsou důvěryhodné, co skutečně funguje a kde budou jejich peníze užitečné.
I proto vznikla Aliance pro moderní stát, která se snaží dárcům pomáhat orientovat se v dopadu organizací a ve společenské návratnosti podpory.
Nejde jen o to někomu říct: dávej peníze. Jde o to vytvořit prostředí, ve kterém lidé lépe vidí, co jejich podpora může změnit.
Neziskovky musí lépe ukazovat dopad
Má podle tebe nevládní sektor v české společnosti problém s image?
Jednoznačně. Slovo „neziskovka“ má dnes pro část veřejnosti negativní nádech. Někteří lidé si pod tím představí aktivisty nebo ideologii. Nevidí konkrétní výsledky. Nevidí dopad.
Když se ale stane povodeň a někdo přijde o dům, tomu rozumí každý. Tam lidé pomáhají rychle.
Nemyslím si, že by většina společnosti byla necitlivá. Spíš mnoho lidí vůbec netuší, co organizace skutečně dělají. A pak je jednoduché vytvářet stereotypy.
Politici by přitom měli být rádi, že někdo řeší problémy, které by jinak musel řešit stát. Místo toho se z neziskových organizací někdy stává politické téma. A to celé věci škodí.
Česku chybí dlouhodobá vize
Když se podíváš na společnost optikou investora, do čeho bychom měli investovat mnohem víc?
Do vize.
Mám pocit, že česká politika často jen reaguje na nálady společnosti, místo aby určovala směr. Chybí mi dlouhodobá představa o tom, kam jako země směřujeme. Co chceme být. V čem chceme vynikat. Na co chceme být hrdí.
Každá úspěšná firma má nějakou vizi. Neexistuje jen proto, aby přežila nebo vydělávala peníze. Má směr.
Stát je v určitém smyslu také organizace, společenství lidí. A pokud nemá jasnou představu, kam směřuje, pohybuje se trochu všemi směry a zároveň nikam.
Na restorativní justici se mi líbí, že nekončí trestem
Co se ti vlastně líbí na restorativní justici?
Budu úplně upřímný: nejsem odborník na restorativní justici a nemyslím si, že tématu úplně rozumím. Ale věřím lidem, kteří se jí věnují. A líbí se mi základní myšlenka.
To, že cílem není pouze někoho zavřít do vězení a tím věc uzavřít. Ale že se pracuje s následky trestného činu. S traumatem. S dopady na oběti. S možností, aby se věci skutečně uzdravovaly.
Přijde mi, že ten směr dává smysl. A když vidím lidi, kteří na tom pracují, a věřím jejich kompetenci, připadá mi správné takovou práci podporovat.
Pro nás je restorativní justice právě o řešení dopadů trestného činu a hledání smysluplné cesty, jak s nimi pracovat.
Přesně. A tenhle záměr je něco, co mi přijde důležité.