Úspěch v podnikání mu přinesl svobodu rozhodovat o tom, kam vloží své peníze, čas a energii. Waldemar Wałach, jeden ze zakladatelů společnosti Walmark a rodinné nadace 3WFoundation, dnes podporuje i témata, kterým se velcí dárci někdy vyhýbají: práci s lidmi ve vězení, restorativní justici nebo pomoc lidem na okraji společnosti. Mluví otevřeně o křesťanské víře, odpovědnosti i odpuštění. A také o tom, proč dát peníze bývá mnohem snazší než každý den pracovat na skutečné změně.
Odpovědnost roste spolu s tím, koho naše rozhodnutí ovlivňují
Kde se u vás vzal pocit odpovědnosti za dění kolem vás?
Přicházel postupně. Ve třetím ročníku vysoké školy se mi narodilo dítě a tehdy jsem si poprvé výrazně uvědomil, že už nejsem odpovědný jen sám za sebe. Mám rodinu a moje rozhodnutí ovlivňují někoho dalšího.
Potom jsme s bratry založili Walmark. Začínali jsme od nuly a firma se postupně rozrostla asi na tisíc zaměstnanců. Tam už je odpovědnost úplně jiná, protože vaše rozhodnutí mají dopad na spoustu lidí a jejich rodiny.
Časem se na nás začaly obracet také místní spolky a organizace. Člověk si začne uvědomovat, že život není jen o rodině, práci a kariéře. Má nějakou odpovědnost i za prostředí, ve kterém žije. Pro mě jsou to takové postupně se rozšiřující kruhy – rodina, místní komunita, společnost.
Na začátku jste ale k filantropii přistupovali spíš intuitivně.
Ano. Někdo za námi přišel s projektem, nám se líbil, tak jsme ho podpořili. Dávali jsme ze srdce a moc jsme to nepitvali.
Později jsme začali přemýšlet víc strategicky. Uvědomili jsme si, že za těmi projekty jsou lidé, kteří jim věnují obrovské množství času a energie, často za mnohem menší peníze, než by mohli vydělávat jinde. A také že samotné rozdávání peněz ještě neznamená, že je používáme dobře.
Podporovaných projektů postupně přibývalo a už nebylo možné řešit všechno vedle ostatní práce. Proto jsme v roce 2022 založili rodinnou nadaci a začali k tomu přistupovat systematičtěji.
Pomáhat druhým pro nás nebylo oddělené od víry
Jak silnou roli v tom hraje vaše křesťanská víra?
Velkou. Vyrůstali jsme ve věřící rodině, a když se nám začalo dařit a získali jsme nějaký majetek, říkali jsme si: kdo by se měl dělit, když ne člověk, kterému bylo dáno hodně?
Pokud chceme být věřící nejen z tradice nebo o víře jenom mluvit, ale skutečně podle principů, které učil Ježíš, žít, pak k tomu podle mě patří také pomoc druhým, zájem o ně a ochota věnovat jim svůj čas.
Neříkám, že se nám to vždycky daří. Ale je to hodnota, kterou jsme si přinesli z rodiny.
Podporujete přitom i oblasti, které nebývají mezi dárci první volbou. Byl to záměr?
Ano. Potřeb je strašně moc a nemůžete podporovat všechno. Řekli jsme si proto, že se budeme dívat i tam, kde už není tolik dalších donorů.
Například vzdělávání považuji za velmi důležité, ale působí v něm několik kvalitních a silných nadací. Chtěli jsme hledat také témata, kterým se tolik lidí nevěnuje.
Podporujeme křesťanské projekty, polskou národnostní menšinu a místní komunitu, ale také lidi, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodnění nebo se ocitli na okraji společnosti. Ať už kvůli zdravotnímu postižení, okolnostem svého života, nebo i kvůli vlastním rozhodnutím.
Do vězeňství se mnoho dárců nehrne
Jak se mezi tato témata dostalo právě vězeňství?
Upřímně řečeno nás zpočátku vězeňství nijak zvlášť nezajímalo. Ani jsme dobře nevěděli, jaké problémy v té oblasti jsou.
Když jsme se s nimi ale začali seznamovat, zjistili jsme, že je to přesně jedno z témat, kterému se příliš mnoho dárců nevěnuje. Zároveň jsme viděli, jak velký společenský dopad má.
Člověk je nějakou dobu ve vězení, potom ho propustí, nemá kam jít, nemá práci, často se vrátí do stejného prostředí a velmi rychle skončí zpátky. Přitom vězení stojí stát velké peníze.
Začali jsme si klást otázku, co se s člověkem během výkonu trestu skutečně děje. Jestli se pracuje s tím, proč trestný čin spáchal, co svým jednáním způsobil a co bude dělat po propuštění.
Tady jste se dostali také k restorativní justici?
Ano. Oslovil mě na ní hlavně důraz na odpovědnost. Trest je samozřejmě potřeba. Kdyby neexistovaly sankce za závažné jednání, společnost by nemohla fungovat. Samotný trest ale podle mě nestačí.
Když člověka potrestáte, ale on vůbec nezmění své uvažování, nepřijme odpovědnost a stále si říká, že za všechno mohou ostatní, mnoho jste nevyřešili.
Je důležité, aby pochopil, co udělal, komu tím ublížil a jaké následky jeho jednání mělo. A pokud je to možné, aby se snažil alespoň něco napravit.
Trest změnu nezaručuje
Není ale někdy obtížné o pachatelích přemýšlet tímto způsobem, zvlášť u závažných trestných činů?
Určitě. Nejde o to bagatelizovat to, co někdo udělal, nebo říkat, že nemá nést následky.
Restorativní justice mě oslovuje právě tím, že odpovědnost zdůrazňuje a ptá se, co bude dál. Co vedlo člověka k tomu, že trestný čin spáchal? Uvědomuje si následky? Dokáže přijmout odpovědnost? Co potřebuje oběť? Co to udělalo s rodinami oběti i pachatele a dalšími lidmi?
Trestný čin totiž nezasáhne jen pachatele a stát. Zasahuje oběť, děti, partnery a celé okolí.
Je pro mě důležité dívat se na člověka jako na celek. Neříct jen: tohle je pachatel, udělal něco špatného, dostane trest a tím to končí.
Často přitom slyšíme o lidech, kteří stráví ve vězení řadu let a nikdo s nimi samotný trestný čin do hloubky neřeší.
To považuji za problém. Pokud člověka jen zavřeme a potom ho po několika letech pustíme ven, nemůžeme automaticky očekávat, že bude jiný.
Někteří lidé se samozřejmě změní sami. Ale jiní se mohou ve vězení naučit ještě horší věci. Pokud s nimi nikdo nepracuje, nevede je k odpovědnosti a nepřipravuje je na návrat do společnosti, je vysoké riziko, že se vrátí ke stejnému způsobu života.
Pro společnost je přece výhodnější, když se člověk po propuštění už do vězení nevrátí. Nejen lidsky, ale i ekonomicky.
Nestačí mít srdce, organizace musí také dobře fungovat
Co rozhoduje o tom, komu jako nadace důvěřujete?
Pro mě je to vždycky především o lidech a o lídrech. V neziskovém sektoru potkávám spoustu mimořádně oddaných lidí. Mají srdce pro to, co dělají, chtějí pomáhat a většinou to rozhodně nedělají kvůli penězům.
Samotné nadšení ale někdy nestačí. Člověk může být skvělý při práci s klienty, ale nemusí umět řídit organizaci, pracovat s financemi, budovat tým nebo plánovat další rozvoj. Ideální je podle mě spojení srdce a strategického přemýšlení.
Takže někdy není největší pomocí samotný grant?
Přesně tak. Někdy organizaci potřebujete podpořit penězi, jindy jí více pomůže rozvoj managementu, strategie nebo lidí.
Je škoda vidět člověka, který má obrovské nasazení a dělá důležitou práci, ale organizace kolem něj kvůli slabému řízení nemůže růst nebo se dostává do problémů.
Na druhou stranu ani čistě manažerské uvažování nestačí. Člověk, který by měl perfektní tabulky a strategii, ale neměl vztah k lidem a tématu, by v těchto oblastech podle mě také dlouho nevydržel.
Budování firmy vám dlouho přinášelo silný pocit uspokojení. Co vám dělá radost dnes?
Samozřejmě rodina, děti, vnuci. Velkou radost mi dělají i úplně obyčejné věci – jít s manželkou na hory, projet se na kole.
Když jsem byl mladší, obrovskou radost jsem měl z budování firmy. Začínali jsme od nuly, přišly první úspěchy, Slovensko, Polsko, další země. Bylo krásné sledovat, jak firma roste.
Pořád podnikám a pořád mám radost, když se podaří dobrá investice. Už to ale není stejná radost jako dřív.
Člověk v určité fázi života zjistí, že dosáhl cílů, za kterými dlouho šel. Vzdělání – dobře. Rodina – dobře. Byznys – dobře. A najednou si položí otázku: co dál?
A peníze na ni neodpovědí?
Podle mě ne. Kamarádi mi někdy říkají: ty jsi bohatý. A já jim odpovídám, že peníze vám skutečnou radost samy o sobě nedají. Oni mi to nevěří. Možná tomu člověk uvěří až ve chvíli, kdy těch peněz opravdu dosáhne.
Nechci tvrdit, že peníze nejsou důležité. Dávají svobodu, bezpečí a možnost dělat spoustu věcí. Ale samy o sobě vám neřeknou, co má váš život znamenat.
Pro mě se jednou z odpovědí stala rodina, víra a pomoc druhým.
Byznys učí rychlé výsledky. Filantropie trpělivost
Co naopak nadace změnila na vás?
Učí mě trpělivosti. Z byznysu jsem zvyklý, že něco uděláte a relativně rychle vidíte výsledek. Ve společenských tématech to tak často není. Někdy si říkám: dali jsme do toho tolik peněz a času a pořád se skoro nic nemění.
Jenže změnit systém, organizaci nebo lidský život může trvat roky. Setkávání s lidmi, kteří mají zdravotní postižení, jsou ve vězení nebo se dostali do jiné těžké situace, mi zároveň připomíná, kolik dobrých podmínek jsem sám v životě dostal.
Narodil jsem se do rodiny učitelů. Nebyli jsme bohatí, byli jsme čtyři kluci, ale rodiče nám dali vzdělání, křesťanské hodnoty a dobré zázemí. To je obrovský dar.
Často si stěžujeme na spoustu věcí, ale vůbec si neuvědomujeme, co všechno máme.
Odpustit neznamená zapomenout
S odpovědností u vás úzce souvisí také téma odpuštění. Co pro vás znamená?
Je strašně jednoduché o odpuštění mluvit, když vám nikdo neudělal něco skutečně hrozného. Já jsem naštěstí nezažil, že by mi někdo zavraždil dítě nebo způsobil něco srovnatelně tragického. Proto nechci lidem, kteří něco takového prožili, říkat, co mají dělat.
Velkou inspirací pro mě ale byl můj dědeček. Oba moji dědečkové prošli koncentračními tábory. Jeden byl jako politický vězeň v Osvětimi, potom v dalších táborech a nakonec v Dachau.
Když jsem byl malý, ptal jsem se ho na Němce. Čekal jsem, že je musí nenávidět. On mi ale říkal: „Víš co, je to o lidech. Není to o Němcích. Byli tam dobří i špatní.“
Jako dítě jsem vůbec nechápal, jak to může po tom všem říct. Později jsem si uvědomil, jak mimořádný ten postoj byl.
Vy sám jste někdy musel někomu vědomě odpustit?
Ano, i když samozřejmě šlo o nesrovnatelně menší věc. Jeden člověk nás kdysi velmi poškodil v byznysu. Dlouho jsem byl naštvaný a pořád jsem se k tomu v hlavě vracel.
Pak jsem si řekl, že už tím nechci dál žít. Že mu odpouštím a jdu dál.
A najednou to z vás spadne. Dnes toho člověka dokážu potkat bez problému. Odpustit neznamená zapomenout nebo tvrdit, že se nic nestalo. Znamená to pro mě spíš rozhodnutí, že už nechci, aby to, co mi někdo udělal, dál řídilo můj život.
Co vám v odpuštění pomáhá?
Vědomí, že ani já nejsem dokonalý. Také jsem v životě udělal věci, které nebyly správné, a také jsem potřeboval, aby mi někdo odpustil. Když si to člověk připustí, dívá se trochu jinak i na chyby druhých.
To samozřejmě neznamená stavět všechny činy na stejnou úroveň. Spíš jde o určitou pokoru vůči sobě samému.
Dát peníze je jednodušší než každý den vstoupit do věznice
Když mluvíme o filantropii, bývají často nejvíc vidět právě dárci. Komu podle vás patří skutečné uznání?
Hlavně lidem, kteří tu práci každý den dělají. My mluvíme o nadaci, o penězích a o tom, co podporujeme, ale dát peníze je svým způsobem ta jednodušší část.
Každý den vstoupit do věznice, pracovat s lidmi, kteří mají za sebou velmi složité příběhy, snažit se měnit zákony, přesvědčovat veřejnost a dlouhé roky prosazovat nějakou systémovou změnu – to je mnohem těžší.
Když vidím lidi, kteří tu práci dělají opravdu srdcem a věnují jí velkou část svého života, velmi si jich vážím. Podle mě si zaslouží mnohem větší obdiv než my jako dárci.
Co vám dává důvod v té podpoře pokračovat, i když výsledky přicházejí pomalu?
To, že někdy vidíte konkrétní změnu. Nemusí to být změna celého systému. Může to být jeden člověk, který se po propuštění už nevrátí do vězení. Jedna rodina, která začne fungovat lépe. Jedna organizace, která díky podpoře dokáže svoji práci dělat kvalitněji.
Člověk asi časem přijme, že všechno nezmění. Ale to podle mě není důvod nedělat nic.